Brněnský vrabeček 2015
Rok utekl jako voda a opět nastalo období nejúpornějšího soutěžního zápolení – jak v oblasti předmětové, tak v té umělecké. Pro nás, členy školního sboru, to byl rok doslova nabitý legaty, tenuty i staccaty, jednohlasy a vícehlasy, mnoha novými skladbami, koncertováním a hlavně zábavnými – byť náročnými – zkouškami. Když jsme tedy na nástěnce před hudebnou objevili pozvánku na pěveckou soutěž Brněnský vrabeček, rozhořela se mezi námi vášnivá diskuze. Po loňském nepříliš podařeném výkonu jsme váhali se znovu přihlásit, ale ti odvážnější z nás přece jen chtěli zkusit své štěstí. Jejich odhodlání záhy nakazilo celý sbor a bylo rozhodnuto – stejně jako minulý rok jsme se začali pilně připravovat na prestižní klání, které se mělo uskutečnit 5. března.
V tomto termínu se sice možná konat mělo, ale harmonogram, jenž se nám dostal do rukou tři dny před tím, hovořil jinak: sborová část s názvem Brněnské kolo proběhne již 4. 3., a to nikoli v původně plánovaném podvečerním čase, nýbrž už ve 13:50. Nejenže nás tedy pořadatelé připravili o celou jednu zkoušku, ale navíc jsme se v programu dočetli, že budeme mít tvrdou konkurenci dvou profesionálních těles. Sebevědomí v týmu tím poněkud pokleslo, ne však dobrá nálada – na samotnou soutěž jsme odjížděli s přesvědčením, že si jedeme hlavně zazpívat pro radost a třetí místo holt bude naše. Ale nebylo!
Na pódium Ernova sálu jsme nastoupili jako “nejlepší na konec“ a ani přísné tváře porotců nám nedokázaly vyhnat úsměv z tváří. Jakmile paní Hajncová, naše sbormistryně, zadala tón první skladby, všichni jsme se okamžitě naladili nejen na stejnou píseň, ale i na stejnou vlnu – s mávnutím jejích rukou se tak Starou radnicí mocně a krásně rozezněla latinská Alleluia. Od vznešené klasiky jsme plynule přešli k lidové písni Šly panenky; pokud bylo naše první číslo přeci jen lehce poznamenáno trémou, nyní už jsme na sobě nervozitu nedali ani náznakem znát, což jen potvrdila naše třetí skladba, populární Barbar‘ Ann. Poslední část pásma, africký spirituál Ipharadisi, už jsme si i s jeho osobitou choreografií vysloveně užívali. Ze sálu nás vyprovázel nadšený potlesk a neméně nadšení jsme byli i my sami. To nejlepší v podobě vyhlášení vítězů však mělo teprve přijít.
„A nyní přistoupíme k té příjemnější části,“ prohlásil jeden z porotců, když udělil ocenění za sólovou hru na nástroje, „a to k pěveckým sborům. Zejména bych chtěl vyzdvihnout ivančický sbor, který se soutěže účastnil i loni – ovšem oproti minulému roku jsme u něj zaznamenali neuvěřitelný posun. Celé těleso spolu začalo výborně sborově komunikovat, jednotlivé hlasy se k sobě skvěle dolaďují a tvoří kvalitní pěvecký soubor. Stejně tak se nám velmi líbila i vystoupení ostatních dvou sborů, a proto jsme se letos rozhodli udělit tři první místa!“ Zbytek porotcovy řeči už zanikl ve všeobecném veselí – všechny čtyři naše hlasy se výjimečně sjednotily do jednohlasého: „JOOO!“ a plácání dlaně o dlaň na dlouhou dobu zaplavilo sál. Když jsme se konečně utišili, pobavená porota nám závěrem popřála hodně zdaru v dalším působení a letošní Brněnské kolo bylo skončeno.
Společná euforie nás ještě dlouho neopouštěla. Vítězstvím jsme si totiž nejen potvrdili své pěvecké kvality, ale mělo pro nás i daleko hlubší smysl. Alespoň částečně se nám podařilo paní sbormistryni splatit energii, kterou nám na každé zkoušce dává, a hlavně jsme si dokázali, že ačkoli jsme rozdílní hlasovým rozsahem i povahou, dohromady nám to zkrátka ladí. Neexistuje mezi námi nikdo, kdo by se o vítězství zasloužil více či méně než ostatní – důležitá je jedině celková harmonie a první místo tedy patří rovným dílem každému z nás. A právě to je na sborovém zpívání nejkrásnější.
Kateřina Orságová, 5.A
