Do známého neznáma aneb ÚK OČJ 2017

„Můžeme?“ Racionální část mého já – ta, která si navzdory všemu a všem stále ještě uvědomuje, že patří čerstvě trojnásobnému finalistovi Olympiády v českém jazyce, namísto na jihu Moravy se nachází ve východočeských Chotěvicích a do prázdnin jí dosud zbývá více než celý dlouhý týden – chce zoufale zakřičet ne; když už ne pro odpovědnost vyplývající z výše uvedených faktů, pak alespoň kvůli tomu, že téměř nic nevidím.

Zbytek mé duše se však tímto faktem nehodlá nechat rozptýlit. Vysvětlení je totiž zcela prozaické – šero, pohled upřený vstříc temnému, mlčenlivému hvozdu a brýle, jež jsem (spolu s veškerou soudností) nechala v bezpečné vzdálenosti od své současné polohy na rybničním mole v obklíčení čtyř šílenců stejně odhodlaných jako já sama. Obrátím se tedy směrem, kde ve tmě tuším vyčkávajícího tazatele, a mimoděk se rozpustile zazubím. „Můžeme!“

„Tak na tři! Jeden – dva –“ Trojka už se ale ztratí v dusotu kroků, bujarém výskání a konečně v nesmírně rychlé sekvenci pěti šplouchnutí, s nimiž se jeden po druhém noříme pod hladinu, jen abychom k ní v příštím okamžiku znovu vyplavali a „nabranou“ vodou se vzájemně poprskali v neovladatelných záchvatek smíchu.

Co jiného než prskat by měl správný „óčéjácký“ prsk (zkratkové slovo vzniklé z termínu „pracovní skupina“, pozn. autora) také dělat? Zvlášť pokud už jsou tradiční finálové noviny sepsány, večerní program pro ostatní skupinky dávno vytvořen a soutěžní úkoly taktéž odevzdány? Když máme za sebou i slavnostní vyhlášení vítězů? Ba co víc, když už nám do nevyhnutelného odjezdu, loučení, a tedy i do definitivního „rozprsknutí“ zbývá jediný den?

Oplatím kamarádům ještě poslední dovádivé cáknutí, než se zády zvolna položím na hladinu a zvednu zrak k nočnímu nebi, kde v bělavých šmouhách matně rozeznávám vycházející hvězdy. Mokré oblečení (ovšemže nikdo z nás nepovažoval za vhodné, natož za žádoucí se převléknout do plavek) se mi lepí na tělo a jemný večerní vánek mě pomalu vtahuje do svého chladného objetí; na ničem z toho ale nezáleží.

Důležitý je jen úsměv, který se mi zlehka, a přesto tak nezastavitelně rozlévá po tvářích. Šťastný i posmutnělý, nezkrotný i plachý, bezstarostný i úzkostlivý… ale ohromně, ohromně dojatý.

Na onen srdce drásající pocit, který nutně provází skončení každého ročníku Olympiády v českém jazyce již 43 let od jejího založení, jsem však byla dvěma roky zkušeností už alespoň podvědomě připravena. Stejně tak jsem letos již nemusela bojovat s nejistotou, jak vlastně bude celý finálový týden probíhat, se kterými typy úloh se tu mohu nejspíš potkat a jestli mezi nesourodou masu téměř šedesáti mladých lingvistů vůbec zapadnu; ostatně bezpočty srdečných a upřímně nadšených shledání s jinými repetenty, prskavkami (vedoucími prsků, opět pozn. autora) i některými z porotců mi ještě před samotným zahájením jen potvrdily, že jakákoli nepříjemná překvapení v tomto ohledu rozhodně nepřipadají v úvahu.

Co mě však zaskočilo velmi, bylo hned následujícího dne nekompromisní zadání mluvního projevu, trefně ve znění Čekal/a jsem tu ledasco, ale překvapilo mě, že…; jak mě ovšem ujistily oba bezprostředně navazující gramatické úkoly, nešlo o nic víc než o něžné vyzvání k tanci, který nás všechny teprve čekal. Důkladný jazykovědný rozbor týkající se tvoření, významu a kategorizace slovesných přídavných jmen představoval stále ještě poklidný waltz, na který však pohotově navázal svižný valčík mluvnické, stylistické i myšlenkové interpretace publicistického textu.

Standardní tance české gramatiky však záhy vystřídaly tance latinskoamerické, reprezentované jak jinak než zbývajícími dvěma slohovými pracemi. Žádný z účastníků samozřejmě nemohl říci příslovečného půl slova proti nesmírně zajímavé celodenní exkurzi, v rámci které jsme se směli zúčastnit barokní slavnosti v areálu kukského hospitálu, nahlédnout do legendární kobky, v níž měl být téměř před dvěma sty lety objeven Rukopis královédvorský, nebo navštívit rodný domek samotného Karla Jaromíra Erbena; jakmile nám však byla odhalena témata našich slohů, oněměli jsme úplně.

Zběsilý jive s Oživlými sochami, inspirovaný Braunovou monumentální tvorbou včetně proslulých čtyřiadvaceti alegorií křesťanských ctností a neřestí, se nám přitom nezdál být ničím víc než podupáváním do rytmu, když nás porotci bez nadsázky násilím vtáhli na parket k tanci poslednímu. Napsat věrohodnou Mystifikaci z raných českých dějin, vycházející navíc z reálií prosluslých Rukopisů, pro nás totiž bylo pravé a (na rozdíl od těchto listin) nefalšované paso doble.

Na seznam překvapení letošního finále jsem si tedy brzy mohla směle připsat noci probdělé nad prázdnotou zejícím zápisníkem, hned několik nelichotivých citací mých ne úplně zdařilých formulací ve vlídných slovech poroty (důkladných a důkladně kritických rozborech našich soutěžních řešení, třetí a poslední pozn. autora) a v neposlední řadě také zoufale neutěšený, avšak stále sílící pocit, že jsem ve svém „češtinářském“ boji poprvé vysloveně zklamala.

Když tedy poslední mnou podepsaný úkol nenávratně zmizel v deskách důležitě se tvářícího prskavky, jako by ze mne s provokativním protočením panenek a následným nesmírně pobaveným úsměvem tíha posledních dní opadla a já se konečně mohla za končícím týdnem s čistou hlavou ohlédnout. Náročný, náročný a zase náročný – takový byl zcela jistě; zpod haldy zmačkaných „nečistopisů“ a poškrtaných poznámek na mne však v ten okamžik začaly dorážet i jiné (a nutno podotknout, že nesčetněkrát příjemnější) vzpomínky. Veselé, svérázné a nové.

Stejně jako jsem totiž nikdy tuto soutěž takto příšerně „nezkopala“, nikdy jsem ani nestrávila celý týden v reakreačním zařízení, kde by se mi takřka po boku prohánělo stádečko lam, opičí rodinka, nebo dokonce lvice; neřvala jako smyslů zbavená přes celý les jenom proto, abych jakési „instruktorce mluvy“ dokázala, že umím pracovat s bránicí; neproklínala fyzické hry tolik jako ve chvíli, kdy jsem se musela svému prskavčímu příteli postavit plnou vahou na ramena; a nikdy jsem nevěřila, že budu přihlížet, jak účastník přichází za porotcem s nůžkami a nevinným dotazem, zda si může na památku ustřihnout jeho dred.

Ke všem těmto – už nyní značně bizarním – „nikdy jsem“ se ale dnešním podvečerem přidala ještě dvě ryze soutěžní.

Nikdy jsem nepovažovala za možné uspět za okolností natolik zoufalých, jako byly v mém případě ty současné. A nikdy jsem neměla tak upřímnou radost, že jsem se mýlila.

Těsně před jmenováním druhého nejlepšího bohemisty v naší, tedy nejvyšší kategorii (letos o osmadvaceti středoškolských soutěžících) totiž docent Oliva ironicky prohlásil, že s takovýmto jménem si dotyčný „češtinářské“ stříbro ani nezaslouží. A v příští chvíli už jsem jej měla ve svých trémou roztřesených rukou já. Ba co víc; jako obhajobu stříbra loňského.

Ani teď, po několika nekonečných a zároveň bezútěšně krátkých hodinách, odpočívajíc v temné náruči vody a s hlavou obrácenou k ještě temnějšímu nebi, nedokážu pochopit, jak se to pro všechno na světě mohlo stát. Dotěrné výčitky však hrdinně přemáhá vděk a pokora; pokora, která mlčky a se smířlivým úsměvem konečně přijímá jak toto neočekávané rozhodnutí porotců, tak nevyhnutelnost brzkého loučení se všemi „óčéjáckými“ kamarády i fakt, že ona bytost, k jejíž mysli je nyní připoutána, nemá v úterý po desáté večer na práci nic lepšího než se místo táborového ohně pokoušet utopit v chotěvickém rybníce.

Táborák! A moje písnička na přání za druhé místo, uvědomím si zmateně a v příští chvíli už se neotesanými, zato však účelnými tempy probojovávám zpět ke břehu, kde se zatím zbytek našeho „plaveckého oddílu“ zimomřivě balí do ručníků a v doprovodu táborového zdravotníka, na jehož tričku do tmy dosud září hrdý nápis NEJSU PRAŽÁK, se chystá odkolébat k ohni. Rychle vklouznu mezi ně a odlesky hvězd v jejich rozzářených očích mne nenechávají na pochybách, že mě po svém boku opět vidí stejně rádi, jako já – nejen díky znovunalezeným brýlím – vidím je.

Když vyrazíme, do našich bosých chodidel se zabodávají kamínky a ze zkroucených vlasů nám kanou potůčky chladné rybniční vody. My však víme své.

Že i takto může vypadat záhadná prostota opravdového lidského štěstí.

Kateřina Orságová