Anglie I

logolink_OPVK

Evropské peníze trochu jinak

„Dobrý den, milí studenti, vítám vás v novém školním roce. Od zítřka si prosím noste přezůvky, připravte se na drobné změny ve školní jídelně a příští hodinu si řekneme víc o organizaci našich společných hodin. A – než na to zapomenu – sbalte si kufry, za tři týdny jedete do Anglie.“

Zhruba takto jsme se cítili my, studenti druhých a třetích ročníků našeho gymnázia, když jsme se prvního září opět posadili do školních lavic a vyslechli si úvodní slovo našich třídních profesorů. Do Anglie? My? TEĎ? Prvotní nevěřícnost se špetkou úleku však záhy vystřídalo dokonalé nadšení.

Ačkoli jsou u nás školní zájezdy do Velké Británie už několik let minulostí, tento rok se gymnáziu podařilo získat štědrou dotaci v rámci programu Výuka jazyků 2015 a cesta do země Jejího veličenstva byla volná. My účastníci jsme přitom nemuseli udělat nic jiného než si vzít pár liber kapesného a 21. září se v 7:30 dostavit před budovu školy, obtěžkaní zavazadly a s nejistým očekáváním v srdcích. Krátce nato nás dozírající učitelé – paní Dubčáková, paní Fukanová a pan ředitel Musil – takřka naskládali do autobusu a první čtyřicítka studentů mohla nastoupit strastiplnou dvaadvacetihodinovou pouť za Kanál.

Nefunkční DVD přehrávač, odér smažených řízků, beznadějně malý prostor na spaní – inu, nebylo to snadné. I přesto jsme se v úterý nad ránem úspěšně přehoupli (vzhledem k nepříliš statické poloze trajektu je tento výraz více než výstižný) přes mezník La Manche a levý silniční pruh nás za rozbřesku dovedl na místo, kde jsme měli strávit následující tři dny – do starobylého městečka Bury St. Edmunds.

Po spěšném vybalení v jazykové škole, jejíž velmi kompaktní učebny a ještě kompaktnější pokojíky se nám staly dočasným domovem, nás jeden z místních učitelů provedl krásami okolí od vznešené katedrály přes vlčí stezku až po nákupní centrum. Vzápětí už se nás ujali naši vlastní lektoři a ve dvou skupinách jsme začali samotnou výuku anglického jazyka. Rozdíly mezi britskou a českou kulturou, gramatika, konverzační hry – zkrátka ani jedna oblast možného využití angličtiny nezůstala bez povšimnutí.

S přihlédnutím k následnému tříhodinovému rozchodu v centru města jistě není divu, že ani ti nejotrlejší z nás nevydrželi vzhůru až do večerky. Spousty nových zážitků, radost z uplatnění nádherného jazyka a naprosté zmatení britskou zdvořilostí, toť nejlepší uspávadlo na světě.

Nutno podotknout, že jakmile jsme si zvykli na až zbytečně malé sendviče k obědu a naopak gigantické porce jídla k večeři, jakékoli negativní dojmy vytěsnila čirá radost. Dny nám ubíhaly v záchvatech smíchu na hodinách, krmením lázeňsky drzých veverek v parku a pročítáním anglických knih, ukořistěných za zlomek ceny v místních charity shops.

Nejúžasnější však byla možnost si popovídat s rodilými mluvčími a jejich prostřednictvím poznávat i zvyky a myšlení celého britského národa – a že je málokdo tak milý a vstřícný jako právě Angličané… Zalíbilo se nám mezi nimi natolik, že jsme jen s těžkým srdcem v pátek ráno nastupovali zpátky do autobusu, odvážejíce si certifikáty BLS English a spoustu suvenýrů, ale kus ze sebe přece jen nechávajíce v Bury.

Jeden den pobytu byl však stále před námi – ta vůbec nejfantastičtější část celé akce, samotný Londýn. Město kontrastů, kde se supermoderní mrakodrap tyčí nad hradbami královské pokladnice, kde za sídlem vládkyně říše vykukuje obří kolotoč a kde se procházejí pánové v obleku s plyšovými pásovci nad hlavou. Přesně takto nás Alex, učitel z BLS a náš průvodce, vodil srdcem britského impéria.

Nejstarší metro na světě, korunovační klenoty Alžběty II., proslulý Tower Bridge, nejvyšší stavby v Evropě, životem překypující nábřeží Temže, replika Shakespearova divadla, bronzoví lvi na Trafalgar Square, desítkou označené dveře premiérova domu, jízdní stráž Jejího Veličenstva, hladové husy v St. James Park a konečně komplex westminsterských paláců… Takovou koncentraci světově známých památek najdete jen v Londýně. A žádné jiné město vás také během jediného dne tolik nevyčerpá.

Když se za námi tedy zavřely dveře autobusu a na celý další den nás uvěznily na jednom metru čtverečním, byl to sice krutý konec našeho nádherného výletu, ale zároveň i jakási zvrácená forma úlevy. Ve francouzském Calais jsme už ukolébáni rozverným trajektem spali všichni do jednoho; každý však sám se svým vlastním tichým slibem, že se do Anglie ještě někdy vrátí.

Bylo to krátké, bylo to náročné, ale bylo to naprosto skvělé. Tenhle zájezd si užili opravdu úplně všichni, ať už byli v Británii poprvé, nebo podvacáté. Tu zemi prostě nejde nemilovat.

Za sebe nemohu víc než upřímně poděkovat za perfektních šestadevadesát hodin školního roku a apelovat na zbývající spolužáky, aby neváhali a využili příležitosti zúčastnit se ve druhém termínu, tedy od 11. do 16. října. Garantuji vám, že nebudete litovat. Proč? To už zjistíte sami.

Kateřina Orságová, 6. A