Exkurze k okresnímu soudu
Málokteré místo dospívajícího studenta přitahuje a zároveň děsí tolik jako soudní síň. Mnohý by ji v budoucnu jistě rád měl za své pracoviště; avšak těch, kteří pod tímto pojmem vidí spíše ztrápené tváře, tíhu rozsudku a bezpočet až znepokojivě snadných způsobů, jak se dostat do pozice přesně opačné, je přeci jen většina.
V pondělí 21. 11. se ovšem gymnáziu podařilo uspořádat exkurzi nesmírně poučnou pro oba tyto tábory; a tak se stalo, že se třídy 7.A a 3.C protentokrát vzdaly bezpečí svých učeben a s rozechvěním v mysli odjely plnou dobu vyučování strávit tam, kde se i ředitelská důtka stává pouhým pohrožením prstu.
Do justičního paláce v Brně.
Pragmatická strohost celé budovy ostře kontrastovala s autenticitou a živelností sochy archanděla Michaela v jejím srdci; stejně jako naše mírumilovné úmysly s důslednou vstupní kontrolou, při níž nám byly odnímány i předměty tak banální jako obyčejné nůžky. Zdánlivě nestupňovatelná atmosféra však dosáhla vrcholu až v samotné jednací síni, kdy před naši nepřirozeně tichou skupinu, stěsnanou do lavic pro přihlížející veřejnost, vkráčel průvod zachmuřených talárovaných postav.
Nalevo rudé lemy oděvu státního zástupce, doplňující se s modří taláru zmocněnkyně; stejný šat pak oblékla i obhájkyně, která ovšem usedla naproti ní, přímo po boku obžalovaného. A v samém čele sálu trojice talárů soudcovských – k nimž patřilo fialové lemování stejně neoddělitelně jako nestrannost k jejich nositelům.
Co všechno s sebou ale vlastně nesou, nás nepřestalo udivovat až do konce jednání. Které, ačkoli si vzalo přes čtyři a půl hodiny čistého času, se v ten den navíc ani nedočkalo rozsouzení. A to sem celou plejádu zúčastněných vlastně nepřivedlo víc než hloupá sourozenecká potyčka; potyčka, která však vyústila ve trojitou zlomeninu kotníku, půlrok pracovní neschopnosti a nakonec i žalobu pro těžké ublížení na zdraví.
Jak se ovšem s každým novým výslechem stále zřetelněji ukazovalo, slova „jasné“, „jednoduché“ a „jednoznačné“ byla tím posledním, co by tento případ dokázalo vystihnout. Co svědek, to zcela odlišný názor; o úplně protikladných výpovědích obžalovaného a poškozeného vůbec nemluvě. A tak jsme svůj soucit od té či oné strany sporu postupně všichni přesměrovali na samotnou soudkyni, jež musela v tomto neproniknutelném bludišti najít skutečnou pravdu; což se nám po ukončení jednání zdálo naprosto nemožné.
Součástí exkurze však byla naštěstí i krátká beseda a naše první dotazy přirozeně nemohly mířit jinam než k tomu, jak nyní pro všechno na světě hodlá vynést rozsudek. Tehdy se ale její kamenná tvář konečně rozehřála a ona přísná soudkyně se nesmírně mile rozhovořila nejen o tomto případu, ale i o své soudcovské kariéře a na náš popud nakonec i o tom, proč pořádkové pokuty uděluje pouze soudkyně Barbara a jak je možné, že neměla kladívko.
Od soudu jsme tedy paradoxně odcházeli se širokým úsměvem na tvářích a hlavami překypujícími nově nabytými vědomostmi. Přesto jsem ale přesvědčena, že na tu tísnivou nervozitu tváří v tvář zákonu a na ono bezmocné zoufalství nad neutěšeností mezilidských vztahů nikdo z nás dlouho nezapomene.
A že ačkoli se o konečný verdikt budeme určitě zajímat, uděláme všechno pro to, abychom se do jednací síně už nikdy nedostali.
Alespoň ne bez taláru.
Kateřina Orságová, 7.A
