Osvěta
Oddechové počteníčko
Čekání na smrt
1. kapitola
~Tímto shledávám obžalovaného, pana Lauriho Ylönena vinným a odsuzuji ho k vykonání rozsudku trestu smrti." Soudce odklepl rozsudek a přistoupili ke mně dva strážníci. Rozhlédl jsem se po soudní síni a naposledy se smutně usmál na svou uplakanou sestru Hannu. Potom mě odvedli pryč.~
Už je to měsíc, co se tohle stalo, ale připadá mi to, jako by to bylo pouhých pár hodin.
Sedím na prohnilé posteli ve "své" cele a před očima mi probíhá celý můj zmařený život.
Už mi zbývá jen 24 hodin, a pak má duše už navždy opustí tento svět.
Proč si všechny svoje chyby uvědomuju až teď? Teď, kdy už je na lítost moc pozdě…
Venku zuří divoká bouřka a na zdech se rýsují blesky. Sleduji kapky vody, které odkapávají odněkud seshora, pravděpodobně z děravé střechy. Cítím se hrozně.
~Kdysi jsem býval šťastný a žil normálně. Měl jsem přítelkyni, se kterou jsme plánovali svatbu, ale taky jsem byl frontmanem slavné rockové kapely- a právě to se mi stalo osudným…
Se svou přítelkyní jsme si spokojeně žili v malém domečku na předměstí Helsinek. Sice se naší domácností občas přehnala pořádná hádka, ale ani tak jsem si nemohl na nic stěžovat. Začal jsem dost často jezdit s kapelou na turné, ale můj vztah s Jenni to nenarušilo. Byl jsem častěji v tourbuse než doma, a tak Jenni jezdila někdy s námi. Měl jsem lásku, peníze, skvělý život…co chtít víc?? Ale pak se všechno pokazilo.~ Utřu si slzu osamoceně stékající po mé tváři a podívám se do protější cely.
"Nečum zm*de!" Ukáže mi s jedovatým výrazem v obličeji prostředníček její obyvatel. Už je tu 2 roky a taky je odsouzený k elektrickému křeslu. Dnes ho čeká poprava…už za pár minut ho odvedou…a pak jsem na řadě já…
2. kapitola
Opřu se o zeď a kolena si přitáhnu k bradě.
**Zřetelně si na ten den vzpomínám…celá naše kapela dostala platinové desky za prodej alba a nebyli bychom to my, kdybychom to nešli pořádně "pofinsku" zapít.
Byli jsme tak nadšení, že jsme k sobě pozvali i lidi od okolních stolů a mezi nimi i bývalého přítele mé Jenni s jeho kamarádíčky.
Po chvíli přišla i Jenni a zábava se naplno rozjela. Alkohol tekl proudem a brzo jsme byli všichni hodně opilí. Kolem 4. hodiny ranní jsme zaplatili a začali se soukat ven z klubu. A pak jsem udělal největší chybu svého života…** Tik, tak, tik, tak, tik, tak…hodiny stereotypně tikají a ručička se pořád nezadržitelně sune dopředu.
13 hodin…můj čas se rychle krátí, už za 22 hodin tu nebudu.
**Bývalý přítel Jenni se ke mně celý večer choval podezřele přátelsky, ale já idiot tomu nevěnoval pozornost. Myslel jsem si, že už se mu ty naše konflikty rozležely v hlavě a prostě už se nechce hádat…jaká chyba. Proč jsem byl tak naivní?
Když jsme vyšli z baru, zjistili jsme, že ne všichni to mají domů kousek…šlo o mě, Jenni a Akiho. A Pekka (A/N: Jenni ex) se nabídl, že nás odveze. Pokynul mi, ať jdu s ním pro auto a já blbeček šel…celou cestu mě hecoval, proč nemám řidičák, jestli vážně neumím řídit a jestli jsem tak zbabělý, že to ani nechci zkusit. Já mu nakonec podlehl, vzal si klíčky a sedl si na místo řidiče. Pekka si sedl vedle mě a já pomalu nastartoval a vyjel z parkoviště.
"Přidej sakra, to se bojíš jezdit rychle?" Vysmíval se mi Pekka a já pořádně dupl na plyn.
Když už jsme byli před klubem a já chtěl zastavit Akimu a Jenni, Pekka se na mě zlostně podíval a řekl: "Přišel čas mé pomsty. Ty jsi mi zničil vztah, já ti zničím život!", prudce strhl volant na pravou stranu a v plné rychlosti jsme najeli do davu lidí stojících před klubem.
Ze všech stran se ozýval křik a všude byla krev.
"Lauri, proboha, co jsi to udělal?" Pekka vyděšeně vykřikl a to už u nás byli Aki s Jenni.
"Co lžeš? Ty jsi mi strhl volant!" Rozzuřeně jsem na něj zakřičel.
"Já? Jsi normální, proč bych to dělal? Asi jsi moc chlastal, nemyslíš? Vždyť jsi úplně mimo!" Pekka dělal, že o ničem neví a všechnu vinu hodil na mě.
"Ty hajzle! Moc dobře víš, že to není pravda!" Přestal jsem se ovládat a vrhl jsem se na něj.
"Lauri, nech ho být!" Jenni na mě koukala s opovržením a nenávistí v očích…uvěřila mu.**
3. kapitola
**Byl jsem tak zoufalý…bezmocný. Přijeli záchranáři a policisté, ti si mě okamžitě odvedli v poutech do jejich auta. Ani jsem se nebránil, cítil jsem se tak otupěle…nikdy nezapomenu na ten Pekkův zlomyslný úšklebek a Jenniiny ledové oči plné zloby…proč?**
Blíží se večer, venku už se pomalu stmívá a hodiny ukazují 20 hodin…už jen 15 hodin života.
Jsem moc unavený…ale nechci spát. Za pár hodin už se mé oči zavřou navždy, tak proč teď mařit čas? Jedna slza, druhá slza, třetí slza…a další a další. Proč mě jednoduše nemůžou zabít hned? To čekání mě ničí.
**Dovezli mě sem a vhodili do této cely…a dostal jsem se z ní, až když mě vedli k soudu. "Zabil jsem 7 lidí" a Jenni byla jediná osoba, která mi mohla zachránit život. Ale mých prosebných pohledů si nevšímala a z její tváře šla vyčíst jen lhostejnost. A když předstoupila k výpovědi, byla proti mně…a potom odešla ruku v ruce s Pekkou. Tolik jsem ji miloval a tolik mě zklamala. To ona mě odsoudila k smrti…**
Nakonec mě přece jen přemůže únava a tvrdě usnu.
~"Ylönene, vstávej!" Někdo se mnou zatřese.
"Proč?" Posadím se a promnu si oči.
"Jdeš domů, prokázali tvou nevinu." Oznámí mi policista nade mnou.
"Vážně?" Poprvé za tu dlouhou dobu se široce usměju.
"Jo, opravdu! Tak dělej, svoboda už čeká!"
Zvednu se z postele, posbírám pár pohlednic, dopisů a věcí, které mi poslala Hanna a následuji strážníka dlouhou a úzkou chodbou…~
4. kapitola
"Ylönene, prober se!" Někdo do mě prudce strčí a shodí mě z postele.
"Co se děje?" Ospale zamžourám na siluetu nade mnou.
"Přišel tvůj čas." Suše mi oznámí.
"Cože?" Hrdlo se mi sevře úzkostí a podívám se na hodiny. Tři čtvrtě na jedenáct.
*Svoboda by sice byla to nejkrásnější, co mě mohlo potkat, ale bohužel to byl jen sen.*
"Tak se zvedej, nemáme už moc času!" Zvednu se a vyjdu z cely.
"Můžu vás o něco požádat?" Opatrně se zeptám strážníka.
"A o co?" Tón jeho hlasu už je o něco milejší.
"Dejte prosím tyhle věci a hlavně tohle mé sestře Hanně. Díky." Ukážu na krabici na zemi cely a podám mu obálku s nadepsanou adresou a dopisem pro mou milovanou sestřičkou. To ona tu byla pro mě, když už se na mě všichni vykašlali…ona mi pomohla…
"Neměl bych to dělat, ale pro jednou udělám výjimku…stejně se to nikdo nedozví." Kývne na mě a obálku si zastrčí do kapsy.
Potom k nám přistoupí další dva strážníci a vedou mě někam pryč.
Krev se mi hrne do hlavy a mám co dělat, abych se udržel na nohou a neomdlel. Je mi hrozně špatně a úzko. Mám šílený strach…čeká mě něco ještě nepoznaného..ale to je smrt pro každého…člověk umírá jen jednou.
"Jsme tu." Otevřou se přede mnou těžké ocelové dveře a naskytne se mi pohled na bílou studenou místnost, které uprostřed dominuje velké černé křeslo.
Rozklepou se mi ruce a do očí nahrnou slzy.
10:50…už za 10 minut tu nebudu…bude tu už jen mé tělo. Muži mě posadí na křeslo a upoutají tlustými řemeny…cítím se tak zoufale…
10:58…2 minuty, pouhé dvě minuty mě dělí od smrti. Zavřu oči a v hlavě se mi promítnou nejhezčí okamžiky mého života…chvíle, kdy jsem si jako dítě hrál se sestrou na zahradě, kdy jsem jako pubertální výrostek založil s kamarády kapelu, chvíle, kdy jsme zažívali první úspěchy i první zklamání a taky okamžik, kdy jsem poprvé spatřil Jenni…
11:00 Podívám se na ručičky hodin, které ukazují čas mé smrti.
"Teď!" Zakřičí někdo za mnou a cítím, jak mým tělem projíždí silné elektrické výboje. Bolí to, tolik to bolí…ale Jenni mi způsobila větší bolest…za chvíli už to bude za mnou, už nebudu cítit vůbec nic…
Pevně přitisknu víčka k sobě a ještě naposledy chci ve své mysli spatřit těch pár lidí, které jsem měl tak rád…své rodiče, své 3 nejlepší přátele, svou sestřičku…
Bolest je stále nesnesitelnější, ale cloumání mého těla zabraňují silné pásy. Obrazy v mé mysli jako by se pomalu ztrácely v mlze.
Jenniin šťastný úsměv, ale hned na to její pohled plný nenávisti, Pekkův výsměšný úšklebek, uplakané oči mojí smutné sestřičky a…bolest ustává…a tma.
*Kati*