Regionální kolo v České lingvistické olympiádě

Existují jenom dva druhy jazyků – ty, kterým rozumíme, a ty, kterým nerozumíme. Takové alespoň bylo mé jednoduché, a přece tolik pravdivé lingvistické motto, dokud přede mnou ve čtvrtek 16. února nepřistál zdánlivě neškodný sešitek nadepsaný jako zadání regionálního kola České lingvistické olympiády.

Jakmile jsem však přelétla pohledem celou pětici soutěžních úloh, náhle orosené čelo mi nekompromisně nařídilo tuto kategorizaci poněkud rozšířit. O jazyky, kterým je lépe snad ani nerozumět.

Právě na takovémto šoku je ovšem Lingvistická olympiáda, jedno z nejmladších dítek Univerzity Karlovy a MŠMT, vlastně založena. Prostřednictvím nejexotičtějších řečí z celého světa nutí své řešitele poznávat nepoznané nejen v rámci cizího, ale i mateřského jazyka – jejich závěry si pak ověřuje v nejrůznějších úkolech od přiřazování neznámých slov k českým ekvivalentům až po překládání celých textů; často navíc přímo v té které cizokrajné abecedě. Účast však není ani v nejmenším limitována znalostí indiánských nářečí, nebo snad schopností psát v hieroglyfech; vodítka k nalezení jazykových systémů jsou vždy obsažena přímo v textu jednotlivých úloh a od soutěžícího nežádají nic víc, než aby je našel.

Není jistě třeba dodávat, že soutěž s lingvistickým i čistě matematicko-logickým rozměrem je pro gymnaziálního studenta výzvou více než lákavou – což je ostatně také důvod, proč se na naší škole ČLO v posledních čtyřech letech stala již tradičním zpestřením fádních listopadových dní. S letošním zadáním jsme se kupříkladu (ač pouze jazykově) podívali do Estonska, na Filipíny i k dávným Chetitům; a protože vítěz se pak měl (tentokrát už fyzicky) vypravit pro změnu do Olomouce, aby své nepostoupivší kolegy pomstil v jednom ze dvou regionálních kol, po pohledu na výsledkovou listinu mi nezbylo než potlačit údiv, pochyby i trému a o dva měsíce později se nechat paní profesorkou Fukanovou usadit do jedné z aul Filozofické fakulty Univerzity Palackého. A bojovat.

Přísahala bych, že když jsem se odtamtud po plných 150 minutách vypotácela, z hlavy se mi kouřilo jako z černouhelné elektrárny; má energie samotná však zůstala nenávratně ztracená v kličkách a obloučcích bezpočtu písmen, kterými jsem odshora dolů pokryla každičkou stránku zadání. Přepis moderní češtiny do hlaholice byl přitom tím vůbec nejmenším – arabská morfologie a početní systém v řeči pame ovšem obtížnost povážlivě navýšily, a když už se zdálo, že nic náročnějšího než popisování obrázků v turečtině zkrátka přijít nemůže, přichystali nám organizátoři překvapení v podobě jazyka pro jistotu úplně vymyšleného – yggurštiny.

Uspět bylo proti všem zákonům přírody, lidské společnosti i těch nejztřeštěnějších vědecko-fantastických románů. Jenže… ony všechny se v ten den zřejmě rozhodly udělat výjimku. A mě v houfu padesáti nejlepších mladých lingvistů z celé republiky katapultovat do celostátního kola.

Tou nejvíce („)politováníhodnou(“) skutečností – sama se totiž nemohu rozhodnout, zda v ironickém, nebo jen krutě upřímném slova smyslu – ovšem zůstává, že jim to vůbec nemám za zlé. Kvůli všem těm nesmírně zajímavým lidem, s nimiž se opět budu moci setkat, pro všechna ta nevšední a rozmanitá místa, kam bych se za jiných okolností vůbec nedostala.

Čeho si však vážím nejvíce, jsou zkušenosti; zkušenosti, které mají kouzelný dar nejen povzbudit či odrazovat, ale také vést. Kéž mě tedy vedou – 8. dubna v Praze při zápolení s další sadou lingvistických úloh stejně jako na mé křivolaké studijní cestě, směřující… inu, stále ještě neznámo kam.

Kateřina Orságová, 7. A