„Katy, vstávej. Ale notak, musíš do školy.“
„Jo, dyť já nespím.“ Proboha, to je tak sobecký. Zase vstávat, no fuj. Čert aby tu Marii Terezii i s jejím nápadem „Povinná školní docházka“ vzal.
Cvak. Ségruš se má, může v pohodě spát dál. Celá tahle tyranida ji teprve čeká. Chudák.
Kap, kap. No paráda, ještě prší. Hm, že by spiknutí?
„Ahóóój, Jani.“
„Čau, Katy. Dneska asi ven nepůjdem. Bahenní lázně by nám asi doma neprošly.“
„Ne, to asi fakt ne.“
Se záchvaty smíchu a probíráním hloupostí jsme došly do školy. Aspoň jednu výhodu ten déšť má. Školník nás všechny pustil dřív.
„Brý den.“
„Dobrý den.“
„Jak to dělá, že má furt tak dobrou náladu? Že by to byl náš trojník?“
„No, to bysme to tak dopracovaly. Leda náš trolník.“ A zase se smějeme na celé kolo. Alespoň s někým se člověk nemusí přetvařovat.
Crrr. Všichni do pozoru jako vojáci.
„Dobré ráno, třído.“
„Dóóó-bréé rááá-noo, pá-ní u-či-tel-ko.“ Stokrát opakovaná fráze. No jo no, zase taková denní rutina. A teď to přijde – vrzání židliček. Schválně, kdy se ta škola po tak hrozném rachotu zboří. Kap, kap. Schválně, co by řekla prababi… Něco s pánbíčkem? Možná. Škoda, že už…
„… rovná se pět, zbytek tři. A teď si vypočítáme zkoušku. Katko, přemýšlíš o nesmrtelnosti broučka? Ale teď máme matematiku, tak dávej pozor.“
Fajn, další hodina.
„Posaďte se. Chtěla bych vám něco důležitého oznámit. Možná vám to už říkala, ale pokud ne – Jana se bude za týden stěhovat.“
„A přijde k nám někdo nový?“
„Pančelko, a přesadíte nás?“
„A kam se stěhuje?“
„A proč?“
Sakra, není to jedno? Jana se stěhuje. Tečka a konec. Už tady nebude. Ale proč mi to neřekla? Týden. A pak? Je to jak kolotoč. Furt dokola.
„Notak, uklidněte se. Budeme dál pokračovat v přírodopisu.“
Jo, jasně, vždyť se nic nestalo, žejo. Supr den. Pořád jen škola, škola, škola. Copak opravdu většina dospělých vidí jenom školu? Měli by si vzít příklad z mamky, ta to neřeší vůbec.
„Ta polívka vypadá nějak divně.“
„Hm, jako vždycky.“
„Ty se na mě zlobíš? Já ti to chtěla říct, promiň. Nechci se stěhovat. To všechno jenom proto, že teď bude Michal pracovat jinde…“
„Aspoň budeš mít pokoj od Venduly.“ Teda, já se fakt neumím přetvařovat. To musel být ale škleb. A Janča se tomu ani nezasmála. Asi ji to trápí víc, než si dokáže přiznat.
„Měj se Katy, zatím ahoj.“
„Ahoj Jani, taky papa.“ A za týden ti to řeknu naposledy. Smutný, šedý dlažební kostky. A teď ještě ke všemu mokrý. Všechno jde pořád dál a dál. No co, zítra možná bude svítit sluníčko. Možná…