Všude samá tma a přede mnou jediná cesta, která se klikatí a stoupá do hor. Vydal jsem se po ní pomalým krokem. Najednou proti mně stojí tygr. Nevím, co mám dělat. Utéct, nebo bojovat? Ani jsem se nemusel dlouho rozhodovat, protože jsem se nemohl pohnout ani o píď. Tak tam jenom stojím a dívám se tygrovi do jeho zlatavých očí. Vím, co se bude dít. Skočí po mně a rozsápe mě. Už se začíná chystat ke skoku, když najednou se ozve ten příšerný zvuk.
Ale ne! Je zase ráno. Zírám tupě do zdi a přitom si utírám pot, který mi orosil čelo. Byl to opravdu hrůzný sen. Ještěže to byl jenom sen! Mezitím se rozednilo, a tím nastal čas vstávat.
Protože je teprve 6:35, škola je prázdná. Jdu odblokovat a odemknout celou budovu a přitom ještě kontroluji topení. Jakmile odbije 7. hodina, stojím ve vestibulu a čekám na příchod zaměstnanců a žáků. Za chvíli se chodby naplnily studenty, profesory, smíchem, nadávkami, hlasy, křikem…
Pomalu končí obědová pauza a já hlídám na chodbě ve 2. patře. Přemýšlím o nejrůznějších věcech. Hlavně o snu, který se mi neustále vrací. Co po mně ten tygr chce? Proč se nemůžu pohnout? Proč? Z celé mé úvahy mě vytrhne až zvonění. Dveře tříd se začínají zavírat a po chodbách pobíhají už jen profesoři. Počkám ještě chvíli. Jakmile vyučování začalo ve všech třídách, otáčím se a jdu zpátky do suterénu. Z ničeho nic zablikala všechna světla, a poté se vypnula. Celý akt provázely hlasité a ostré výkřiky. Jediné, co mě napadlo bylo, že je to, jako kdyby někoho mučili.
Z 1.A se vyřítila hromada dětí. V obličeji bledí jak křída, neječely, jenom měly vykulené oči. Rychle jsem se otočil a běžel do třídy. Na stole ležel CD přehrávač a ještě se z něj kouřilo. A tam, na židli, seděla profesorka. Vlasy zježené, ruce spálené a hlava otočená směrem ke mně. Ten pohled se mi vryl do paměti. Byl v něm smrtelný strach a bolest.
Když jsem se vzpamatoval ze šoku, vzal jsem si do ruky mobil a vytočil číslo na policii. Ve chvíli, kdy se sirény rozezněly po ulici, se strhl ve škole velký poprask. Snad každý již věděl, co se stalo s profesorkou češtiny, která jenom chtěla přehrát ukázku z knížky od Karla Čapka.
Studenti neustále dotírali a chtěli znát ty nejpřesnější informace, někteří si dokonce přáli vidět i mrtvolu. Nemohl jsem déle čekat a zakročil jsem.
Policie si postupně volala všechny zaměstnance k výslechu. Přišel jsem samozřejmě na řadu i já. Mluvil jsem přímo s kapitánem. Snažil jsem se mu co nejvíce pomoct, a tím usnadnit jeho už tak těžkou práci.
„Nemůžu tomu uvěřit. Vždyť této škole jsem obětoval celý svůj život. Neustále se snažím o to, aby byla v co nejlepším stavu. Pomáhám každému, kdo potřebuje. Vážně to nechápu…,“ vykládám, a přitom nevěřícně kroutím hlavou. „Kdy proběhla poslední revize elektrického zařízení?“ ptá se kapitán policie. „No jestli si to pamatuji dobře, jako že ano, pak to bylo přesně před měsícem. 12.března.“
Po výslechu následovala prohlídka celé budovy. Jediné vysvětlení, jak k tomu incidentu mohlo dojít, je, že to někdo nastražil. Každý čekal, až se najde nějaká stopa, která by někoho usvědčila. Bohužel se tak nestalo. Proto musela škola přijmout bezpečnostní opatření.
Dnes ráno rychle spěchám do vestibulu, kde již na mě čeká policejní hlídka, která má být umístěna na chodby a do kanceláří. Ukazuji jim prostory školy a seznamuji se školním řádem a nejrůznějšími pravidly. Vypadají velice ochotně a já se snažím všem vyjít vstříc. Začátek vyučování probíhá bez problémů. Zdá se, že dnes žádné potíže nebudou.
Právě stojím na schodišti a dívám se z okna. Mám výhled na rozkvetlou louku, jež je plná žlutých drobných kvítků pampelišek. Od doby, co jsem nastoupil na místo školníka, každý den chodím na toto místo a pozoruji dění v okolí. Vždy objevím na horizontu nějakou novinku. Jednou to je třeba nově postavená budova, jindy rostliny, které zaseli na protějším poli a které rok co rok obměňují. Dlouho se nad tou krásu nerozplývám. Ze snění mě vytrhne až obrovský rachot.
Zvuk se ozval odkudsi pode mnou. Neváhám a sbíhám schodiště. V patře nikoho a nic nevidím, jenom muže od policie. „Co se stalo?“ ptám se. „Nevím, zaslechl jsem jenom nějaký zvuk, ale na chodbě přitom nebyl ani živáček.“ To je opravdu divné. Odkud to mohlo pocházet? Než jsme se dobrali k odpovědi, zapípala vysílačka. „Rychle poběž dolů! Do suterénu! Zřítil se tady výtah!“ „A byl v něm někdo?“ „Nevíme!“
Na místě zřícení to vypadalo jako po výbuchu. Všude samé sutiny a mrak prachu. Zřejmě bych měl upozornit vedení, ale není na to vůbec čas. Musíme se přesvědčit, že ve výtahu nikdo nebyl.
Snad celá policejní hlídka se seběhla k výtahu. S mou pomocí se začaly pomaloučku otevírat dveře výtahové kabiny. Tou skulinkou nebylo možné vůbec nic vidět. Ještě trochu jsme zabrali a…
…byl v něm kluk. Může mu být zhruba tak 17. Počkat, já ho znám. Znám ho! Vždyť je to Petr! Petr byl ochotný a rád mi pomáhal starat se o hřiště. Dokonce se za mnou stavil před týdnem a chtěl přiložit ruku k dílu. Ale musel jsem ho odmítnout. To přece nejde, aby vykonával těžkou práci, když má zlomenou nohu. No a teď to vypadá, že má zlomené obě a možná i ruku.
Nejsem si jist, zda Petra vyprostí. Trošku o tom pochybuji. Ne, nesmím se tím zalamovat, protože teď mám jinou práci. Jakmile jsem přišel do učebny biologie, nemohl jsem říct, že dnešek by se mohl zlepšit…
„Tak jsem tady. Jak jste chtěli,“ říkám. Ale žádnou odpověď vlastně ani nečekám. Hasiči jsou již na místě a o zbytek třídy, která přežila, se již postarali. Nepochopím, jak někoho mohlo napadnout napustit vycpaniny takovým jedem. Prý to byl jed účinkující do 10 minut poté, co se ho nějaká osoba dotkne. Bohužel žák, jenž pro tu vycpaninu šel, měl dnes opravdu smolný den. A profesor jakbysmet. Panebože, prosím za odpuštění. Nedokážu uhlídat školu, které jsem zasvětil celý svůj život. Prosím, odpusť mi!
Je noc a já neustále chodím po budově. Pro jistotu ani nerozsvěcuji světla, abych případně nevyrušil zločince. Ve chvíli, kdy scházím do přízemí, se mi zdá, že slyším nějaké kroky. Zastavím se a poslouchám. Kroky jsou čím dál zřetelnější a blíží se ke mně. Rychle mi probleskne hlavou, že bych se měl okamžitě dostat k sobě do bytu. Otáčím se a jdu tak rychle a neslyšně, jak jen to jde. Už jsem skoro tam, pár metrů přede mnou je můj byt. Ale ty kroky jsou blíž a blíž. Dostane mne. Vím to. Nestihnu a nedokážu mu unikno
ut.Tentokrát křičím a začíná mě polévat studený pot. Okamžitě vyskakuji z postele a běžím zkontrolovat okno a dveře. Jsem sám. Celý byt vyplňují stíny větví a světla projíždějícího auta. Mám panický strach, proto rozsvěcuji všechna světla a až do svítání neusnu.
Celý následující den trávím v kotelně. Je to jediná místnost, kde mám vše, co potřebuji. Dalo by se říci, že je to moje dílna. Kotelna se skládá ze dvou přilehlých místností. Ta první je velmi malá. Napravo od vchodových dveří stojí dlouhý dřevěný ponk, na němž leží vrtačka, bruska a pár latěk. Nad ním visí soustava železných polic, na kterých mám asi dvacet nejrůznějších krabiček s hřebíky, šroubky a vruty. Druhé místnosti vévodí veliký plynový kotel a u stěny leží trubky připravené na renovaci topení.
Nevím, jak dlouho jsem zde. Čas tu plyne tak, jak se mu chce. Veškerou práci jsem už udělal a zrovna, když jsem na odchodu, si vzpomenu, že mám ještě opravit topení. Rozbilo se během tohoto týdne a díky předešlým událostem jsem se k tomu ještě nedostal.
„Tak ještě kousek… To je ono… Jo, podařilo se mně to!“ Tak topení je spravené. Byla to ale fuška. Odrhnul jsem si rukáv a podíval se na hodinky. Bude už 17:00. To snad není možné, abych tady byl tak dlouho. Najednou mě z přemýšlení vytrhl vzdálený hlas.
Ve dveřích stojí nějaký muž. Nevidím mu do obličeje, protože skoro celá místnost je zahalená do tmy. „Co tady provádíte? Máte už aspoň hodinu službu ve vestibulu!“ Úplně jsem na to zapomněl. To je teda průšvih. „Velice se omlouvám, pane řediteli. Vím, že jsem vám to slíbil. Ale opravoval jsem topení, které se tento týden rozbilo. To víte, když se do něčeho člověk zabere, ztratí pojem o čase.“ „Ano, máte pravdu“, přitakal ředitel, „slyšel jsem, jak jste říkal, že se vám něco podařilo. Můžu se na to podívat?“
Vím, že bych mu to neměl ukazovat. Je to až příliš nebezpečné. „Počkat, vždyť je to tady špatně svařené. To musíte okamžitě spravit!“ „Ukažte. Kde?“ Ředitel ukázal na spoj. Ano, přišel na to. Musím to nějak zamaskovat. „Ne, ne. Tak to má být. To je správně,“ odpověděl jsem a vzal si nenápadně jednu železnou trubku, která ležela na stolku, do ruky. „Pane řediteli, asi byste se měl vrátit zpátky. Já to znovu opravím, a pak přijdu za vámi.“ „Podívejte, vy to tady přímo přede mnou opravíte, a pak půjdeme společně.“ To neměl říkat. Rozhodl si o tom sám. Přece to nemůžu právě teď vzdát? Vytáhl jsem tu trubku zpoza svého těla. Jakmile ji ředitel spatřil, zachvěl se. Začalo mu to vše docházet a zapadat do sebe.
„Ale proč? Proč jste to dělal? Proč jste je všechny zabíjel?“ „Víte proč? Je zde strašná nuda a samý stereotyp. Pořád dokola to samé. Ráno brzo vstát, jít odemknout školu, pak udělat pár pochůzek, sem tam něco spravit. Už mě to nebavilo. Chtěl jsem se aspoň jednou v práci bavit.“ „Nejste náhodou vyšinutý? To jste vraždil lidi jen tak?!“ „Ne,“ vysvětluji, „špatně jste mě pochopil. Já jsem jenom nastražil pár pastiček. Nerozhodoval jsem o tom, kdo bude na řadě. V podstatě mi to bylo úplně jedno, komu těmi svými pastmi ublížím.“ V průběhu mého vysvětlování ředitel celý zbledl. Nechápal, jak je možné, že bych já, já, ten ochotný školník, mohl někdy něco takového udělat. Pch, jaký to byl omyl. Pomalu zdvihám ruku s trubkou a připravuji se k úderu. Ano, udeřím ho a pěkně silně, aby už nemohl mluvit. Protože pak by mě udal. A to nechci. Svedu to na toho vraha. Ano, to je ono. Nikdo se nedozví, že jsem to byl já. Nikdo…kromě mě a pana Průšky. Pana Průšky, který mě do všeho namočil. To on chce přece zničit tuhle školu. A důvod? Aby studenti chodili jenom do jeho školy.
Trubka celá od krve zařinčela. Dopadla na zem, ještě se chvíli kutálela po místnosti a pak byl klid.