Je červnové ráno, 6. 6., a já pádím do školy. Protože to mám hodně blízko, asi 200 metrů, dobíhám jako obvykle na poslední chvíli. Ze všech dnů mám červnové nejraději. Ve škole se už moc neučí, spíše se jen chodí po výletech. A právě takový by měl být ten dnešní den. Sraz před školou, odchod na vlakové nádraží a s batohem odjezd na stanování přes noc k řece Jihlavě. Moc se těším, protože je to po dlouhé době výlet, na kterém strávíme jako třída delší dobu spolu. Mám ale takový divný pocit, že to nebude standardní výlet…
Cesta vlakem byla zvláštní, ztratili jsme totiž jednoho kluka. Vůbec nevím, proč jsme se nevrátili a nezačali ho hledat. Pan profesor zcela nepochopitelně prohlásil, že ho najdeme, až se budeme vracet. Teď sedím ve stanu s Bárou, Klárou a Peťou a čekám, co bude dál, protože při stavbě stanů se ztratily další dvě holky. A podle všech je to naprosto v pořádku. Tak čekám.
To už ale doopravdy přestává všechno! Ztratili se další dva lidé, a navíc už je noc. Začínám mít trochu strach. Co je ale divné, je to, že to vůbec nikomu nevadí! Vždy, když se někdo ztratí, tak vidím světlo. Je to děsivé.
Teď jsem už ale opravdu šílená strachy. Zbylo nás je pět! Mám pocit, že teď je řada na mně! Už vidím světlo! Ne! Ne!
„Lucko! Vzbuď se!“
„Co? Cože? Jo, uf, byl to jen sen,“ vyhrkla jsem na mámu ještě rozespalá.
„No rychle vstávej! Už je skoro tři čtvrtě na osm, jedete dneska pod stan!“
„Ale ne, to ne!“