Jednoho dne mě máma vzbudila, abych šel do školy. Jako vždy se mi nechtělo, ale mamka mě nakonec donutila.
Ve škole jsem se nudil… Ostatně jako vždy. Ve škole je opravdu nuda, tedy kromě přestávek. Tuto hodinu jsem měli češtinu a psali sloh. Tak hrozně jsem se nudil, že jsem vykoukl z okna a díval jsem se na auta projíždějící kolem. Když v tom se něco stalo. Jedno z aut nedalo přednost v zatáčce a čelně narazilo do druhého automobilu, který okamžitě začal hořet. Vypukla opravdová panika, paní učitelka nás seřadila a evakuovala ze školy, ale já jsem si uvědomil, že z těch aut nikdo nevylezl, a tak jsem utíkal zpátky. Dokonce si v té panice nikdo ani nevšiml, že jsem pryč. Doběhl jsem k nejbližší telefonní budce a zavolal jsem záchranku a hasiče, kteří mi řekli, že těm lidem musím pomoci.
Nejprve jsem lidem pomohl dostat se z auta. Muž, který řídil automobil, jenž nedal přednost v jízdě, byl v bezvědomí, a tak jsem nejprve pomohl ženě z druhého auta, aby mi s mužem pomohla. Za chvíli tu už byla sanitka a převezla lidi do nemocnice.
Záchranář, který zůstal na místě i po odjezdu sanitky, mi řekl, že by ze mě taky mohl být člen jejich záchranného týmu, a s těmito slovy mi poklepal na rameno. Do týdne jsem se stal velmi známý a dostal jsem medaili za odvahu. Ten den jsem s touto medailí i spal, ale když jsem se ráno probudil, byla pryč. Máma se mě ptala, co hledám, a já jsem jí řekl rozzlobeně, že přece hledám tu medaili za odvahu. Ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že se mi to jenom zdálo, avšak touhu být záchranářem mám pořád.
Od té doby jsem se začal věnovat škole víc, stal jsem se nejlepším žákem ve třídě a věřím, že se tím záchranářem stanu.