Verše Dagmar Husárové
Včera
Neodejdu
dokud mi nepovíš
kolik magnetofonů jsi popravil
ve snaze vyprosit si sonet
o včerejší zimě
praštělo
až mrzlo a krupky sněhu
zakutálely se mi do kapuce
a tys je chtěl vyhánět
autogenem
v podvečer
jsme se koukali
na obrázky pařížských šantánů
a představovali si
že ty jsi kabaretiér
a já známá bordelmamá
pak se okna zatáhla
sněhovou záclonou
už jsem nemusela jít
ráno jsem si na topení
ohřívala kávu z večera
a tys opravoval magnetofony
Lampa mi kreslí pod nohy
Čas se zase vleče
vítr čvachtá na zdech jak kačena v blátě
vlak má zpoždění
Lavičky jsou plné babiček s vnoučaty
a unavených tváří z odpolední šichty
Jen na té mé sedím sama
Nevyhraný hudebník v ulici za nádražím
cvičí na saxofon Hlášení odjezdů a příjezdů
ruší smutným kvílením
Lampa mi pod nohy kreslí oranžový podstavec
nad hlavu falešnou svatzář A Měsíc
někde se zapomněl
nebo se zdráhá v podvečer vystavovat bledou tvář
posměchu uštěpačných halogenů
a teplých světel rozsvícených oken
Budoucí nový Charlie Parker schoval svůj nástroj
odešel opít melodie laciným červeným vínem
krabicovým z Tesca
Pak strojvůdce konečně odpískal odjezd
naposled jsem se zahleděla do rozžehnutých očí města
a usnula v monotónním rytmu kolejí
Pitomá ukolébavka
Večerníčkova znělka
uprostřed noci
odpoklonkovala opilé děti do peřin
kýčovitě zvednutým prstem
genius loci
zůstal trčet na lavičkách v parku
zakryjte ztracený čas do vteřin
než vám ho ráno rozezleně
vyškubne z poškrtaných deníků
než noční můry sáhnou na kliku
vínem ukolébaným básníkům
zakryjte ztracené minuty do hodin
ať pikají nebo přestanou hrát
na zazpívaná zaříkadla dětských her
ať vzpomenou si na malátný podvečer
uprostřed noci
jsou oči nejtěžší a nejtvrdohlavější
a večerníčkova znělka
končívá smutně
