Anglie 2015

Druhý červnový týden se do paměti naší školy vryl zlatým písmem nejen díky kvapem se blížícím prázdninám. Lví podíl na tomto zápisu měla zvýšená absence studentů v některých třídách – ovšem spíše než radost učitelů (kteří jsou na vysoké počty chybějících ke konci roku ostatně zvyklí) se o něj zasloužil důvod tohoto hromadného „vymírání“. V termínu od 7. do 14. června totiž jazyková škola ALRETE ve spolupráci s naším gymnáziem uspořádala studijní zájezd do Velké Británie.

Naším cílem bylo tentokrát přímořské město Eastbourne a okolní památky, jako starobylý Brighton, útesy Seven Sisters, námořní muzeum Portsmouth, hrad Arundel, nebo dokonce místo natáčení filmů o Harrym Potterovi – Warner Bros Studio. Samozřejmostí byl závěrečný celodenní výlet do Londýna. Domovem se nám pro tento týden staly domky pohostinných britských rodin a nevyhnuli jsme se ani vyučování ve speciální jazykové škole LTC.

Kdybych měla celý zájezd shrnout jedním slovem, byl by to pojem „dokonalost“. Nikoli však kvůli množství atrakcí, jež jsme navštívili (přestože stanout na pověstném bradavickém nádraží 9 3/4 nebo spatřit na vlastní oči v narozeninovém průvodu Její Veličenstvo královnu jsou pro mě opravdové zážitky), ale zejména pro úžasné zkušenosti, které nám týdenní pobyt v této zemi dal. Bylo mi ctí poznat angličtinu jako nádherný živý jazyk, používaný na pohádkovém ostrově tak přátelskými a zdvořilými lidmi. Zpátky do České republiky jsem si tedy krom spousty suvenýrů a skupinových fotografií přivezla snad i špetku přízvuku rodilých Britů a něco z jejich pověstného klidu a ohleduplnosti – neboť ne v každé zemi je zvykem vytahovat pomyslnou zbraň, pokud do vás na ulici vrazí neopatrný chodec, tak jako u nás.

Máte-li ještě chvíli času a chuť si něco přečíst, můžete se níže prolistovat deníkem jistého anonymního studenta, který do Anglie taktéž odjížděl s typicky českým chováním a vrátil se jako rodilý Brit. Jeho zápisky jsou samozřejmě smyšlené, ale snad alespoň trochu demonstrují moc této krásné země – kromě toho vylíčit náš zájezd v těch nejlepších (přestože opravdových) barvách by až příliš popíralo mou českou náturu. 😉

Přeji příjemné čtení!

Kateřina Orságová 5 .A

Deník

7. 6. 2015

Na shledanou, republiko! Nebo spíše: „Good bye, my homeland…“ proletělo mi hlavou, když jsem v podvečer toho dne, tisknouc se do sedačky v autobuse plném nadšených studentů mířících za týdenním dobrodružstvím v Anglii, oficiálně překročil české hranice. Navzdory všeobecnému veselí jsem se stále nemohl zbavit dojmu, že se vydávám vstříc něčemu spíše hrozivému než vzrušujícímu. Maminka s tatínkem jsou přece už teď tak strašně daleko! Nikoho tu vlastně neznám, ani toho pospávajícího dlouhána vedle sebe… Jak se vlastně řekne „dlouhán“? Ale ne, že já si doma zapomněl slovník! Vždyť já jsem bez něj úplně ztracený! A jak potom rodině, pro všechno na světě, vysvětlím, že k snídani nechci tu odpornou žlutou marmeládu?! Mami, pomoc!

8. 6. 2015

Když jsem druhého dne konečně klesl do oblázků brightonské pláže, nemohl už jsem být víc rozlámaný a vyčerpaný. V autobuse jsem za celou noc ani neusnul, ani nezahnípal, ráno se mi na trajektu při přejezdu z Francie do Británie udělalo příšerně špatně a celodenní procházení pamětihodností Brightonu mi už jen dodalo – v Royal Pavilionu jsem byl v pokušení i s audioprůvodcem skočit do jedné z postelí s nebesy, procházení slavných The Lanes jsem pojal ve stylu „tady si sednu a už se nezvednu“ a na věhlasném molu Brighton Pier jsem neměl sílu se svézt na jediném kolotoči. A to nás mají dnes večer předat hostitelským rodinám v Eastbourne, kde máme zůstat další čtyři noci… Honem to zaspat, dokud ještě můžu!

9. 6. 2015

„Wait please, Sir! How do I get to the Willingdon Road? You don’t know? Oh, never mind…“

Právě se s Davidem (tím vytáhlým hochem z autobusu a mým nynějším spolubydlícím) vracíme do našeho anglického domova s mapou, vyznačenou budovou školy, adresou domu a pokynem: „Dělej, co umíš!“ Ještě přijdeme pozdě na večeři – ovšem podle slov naší group leader stejně není o co stát, protože Angličanky prý nejen „nejsou nijak zvlášť hezké, ale ještě si zakládají na svém nepříliš chutném vaření“. My sami jsme zatím neměli možnost to posoudit, protože včerejší večeře po namáhavém dni sestávala z toastu a šunky, ale co jsme si vyzkoušeli dokonale, je naprosto nesrozumitelná angličtina našich domácích. Pobyt doma jsme tedy zvládli úsměvy a přikyvováním, než nás tatínek odvezl do školy na naše první britské vyučování. Stejnou taktiku jsme však zpočátku museli uplatňovat i na své učitele, kteří kupodivu (na rozdíl od těch českých) na hodinách angličtiny opravdu mluví anglicky. Po vyučování jsme pak byli prohnáni centrem Eastbourne a místním muzeem, načež nás jako stádo všudypřítomných ovcí vypustili na útesy Seven Sisters. Taková výška, takový výhled – a taková zima… Třesu se ještě teď, až se mi v ruce papír s domácím úkolem třepotá jako bílá vlajka. Doufám, že budou mít rodiče dobrou náladu…

A, tamhle jde další chodec! „Madam, please…“

10. 6. 2015

Hmm, takový oběd bych si nechal líbit i v naší školní jídelně!

Právě si s Davidem a ostatními kamarády z naší skupiny pochutnáváme na těstovinovém salátu a spoustě dalších dobrot, ležících na stole před námi. Potěšení náhlým pokrokem na jazykových lekcích i přejícným počasím (ale hlavně tou božskou ambrózií pro naše hladové žaludky) už se těšíme na odpolední výlet do námořního muzea ve městě Portsmouth. Konečně začínám mít pocit, že tento týden zvládnu i bez nebohého slovníku zapomenutého kdesi doma. Nejenže byla včerejší večeře více než obstojná (pravé britské fish and chips člověk nemá každý den), ale ještě jsme si s naší rodinou skvěle popovídali při plnění domácího úkolu. Také už jsem nejspíš zjistil, jak se rozsvěcuje světlo v koupelně (holt ne každý je zvyklý před sprchováním tahat za provázek nad sebou).

Ach, kamarádi už se zvedají k odchodu, asi už nás svolávají do autobusu. Tak hurá za lodičkami!

11. 6. 2015

„Co mi tady vlastně chybí?“ ptám se sám sebe zasněně, když si lehám na kopretinovou stráň v jedné za zahrad pevnosti Arundel Castle. Sluníčko nám dnes dopřává – na Anglii až neobvyklé – teplo a stejně vroucně září i úsměvy na tvářích všech okolo. Jsme už za polovinou našeho zájezdu, ale teprve teď si začínáme uvědomovat všechny krásy Británie. S Angličany už si povídáme, jako by to byli naši krajané, jenom zdvořilejší a laskavější. Také jídlo je tu i přes všechno strašení naší group leader báječné (dokonce i žlutá marmeláda se dá jíst), cestu ze školy i do školy už máme v malíku (ani nepřítomnost zeber na přechodech a auta nalevo nás nemohou zaskočit) a plně si užíváme všeho, co nám Anglie nabízí. Jaká škoda, že už zítra se budeme muset rozloučit s našimi eastbournskými rodiči i učiteli a vyrazit vstříc Londýnu – a tím nevyhnutelně i Česku…

12. 6. 2015

„Dobrou noc,“ mumlá David z postele nade mnou, „a ať se ti zdá o Harrym!“

Ano, dnešní návštěva Warner Bros Studia bude vděčným tématem hovorů ještě asi hodně dlouho. Museli jsme za ni sice zaplatit opuštěním Eastbourne, ovšem s certifikátem ze školy (povyšujícím nás na „natural English speakers“) se nám hned cestovalo lépe a odměna v podobě prohlídky filmových Bradavic, Příčné ulice i nádraží 9 3/4 byla zkrátka DOKONALÁ. Ačkoli zdaleka ne všichni patříme ke skalním fanouškům potterovských filmů, stanout v Brumbálově pracovně, svézt se bradavickým expresem či pohladit si Klofana bylo obrovským zážitkem pro každého z nás. Navíc naše nová adoptivní rodina z předměstí Londýna, u níž dnes trávíme noc, nás dovedla do stavu naprosté blaženosti ještě skvělou večeří v podobě grilování a zmrzlinovým pohárem na závěr. A zítra do samotného srdce Spojeného království!

13. 6. 2015

Tak tomuhle neuvěříte… já viděl královnu!

Ještě když se vezu ve vagónu vlaku, razícího si – jako by nic – cestu pode dnem kanálu La Manche, ten povznášející pocit mě hřeje v duši víc než pravý anglický čaj. Dnešní brzké vstávání pro mě navzdory odporu k budíkům bylo vysvobozením, protože samou nedočkavostí už jsem nemohl dospat. A že jsem se ani v nejmenším nezklamal! Všechna má očekávání byla naplněna už v moment, kdy jsme okolo desáté hodiny vyskákali z autobusu a nebe nad námi pohltilo ohromné London Eye. Půlhodinová doslova okružní jízda sice řádně prověřila můj pud sebezáchovy, ovšem v nejvyšším bodě 135 metrů vysokého kola musel i strach z výšek stranou, abych si mohl vychutnat úžasný pohled na celý Londýn, rozprostírající se od obzoru k obzoru jako svět sám pro sebe.

Všechny jeho dominanty jsme si po pohledu shora prohlédli i pokorně z výšky svých necelých dvou metrů – obdivovali jsme westminsterský komplex s budovami britského parlamentu i slavným opatstvím a slyšeli odbíjet Velkého Bena. Skrz krásný St. James‘ Park jsme se poté přesunuli k sídlu samotné královny, kde jsme přesně ve dvanáct hodin měli tu čest shlédnout její narozeninový průvod – v zástupu jízdní i pěší gardy a oddílech hudebníků jsme směli spatřit nejen prince Williama s vévodkyní Kate, ale svou přítomností nás poctila doopravdy i Her Majesty Elisabeth II.

Po tomto mimořádně silném zážitku (a nutném uklidnění obědem) jsme pak pokračovali okolo trafalgarských lvů přes divadla na Leicester Square k neonovým reklamám Piccadilly Circus, odkud jsme se skrze Covent Garden přesunuli na břeh Temže. Zde jsme se nalodili na palubu výletního parníku, s nímž jsme se téměř půl hodiny plavili po hlavní tepně Londýna. Nabídl nám úžasný pohled jak na moderní the City of London, tak na starobylý hrad Tower a samozřejmě nás provezl i pod pohádkovým mostem Tower Bridge.

O to větší bylo naše zklamání, když jsme před olympijskou O2 arénou museli opustit rozhoupanou loď a po pevné zemi přejít skrze obrovské parkoviště k našemu starému známému autobusu. Řidiči se nám sice snažili zlepšit náladu česko-anglickou večeří ve formě párků s toastem, ale rozesmutnění vyvolané blížícím se koncem zájezdu z našich tváří vyhnat nedokázali. Přesto jsme se do sedaček natěsnali i s jistou vděčností; potom už jsme unavení, ale šťastní mohli vyjet z Londýna.

A my právě vyjíždíme z Eurotunelu… je čas si znovu posunout hodinky o jednu šedesátiminutovku vpřed a jít spát.

14. 6. 2015

Tak je to za mnou.

Doma mě vítá navýsost odpočinutý slovník, měkoučká postýlka bez vrzajících pružin a samozřejmě natěšení rodiče. Mám jim hodně co vyprávět, ale teď jsem tak unavený, že se jen sesunu do peřin a dospím ten šílený spánkový deficit z autobusu. Ještě než to ale udělám, musím učinit zadost jak jim, tak sobě – a také Anglii, své britské rodině i učitelům, všem Angličanům a samozřejmě i kamarádům spolucestovatelům. Rve mi to srdce, ale k celému tomu fantastickému týdnu jim řeknu jen jediné, ale zároveň to nejupřímnější a nejvýstižnější, co by o tom všem kdo mohl povědět: „Mami, tati, BYLO TO SUPER!!!“