Literární soutěž ČAS

 

V rámci Dne otevřených dveří 27. září 2014 byla vyhodnocena  literární soutěž vyhlášená u příležitosti 95. výroční založení Gymnázia v Ivančicích pro žáky základních a středních škol okresu Brno – venkov (viz leták vyhlášení soutěže).

Zveřejnění výsledků soutěže se konalo v hudebně školy za přítomnosti hejtmana Jihomoravského kraje JUDr. Michala Haška a ředitele  školy Mgr. Radka Musila.

Slavnostní chvíle uvedla PhDr. Jana Chocholáčová, která též přečetla úryvky z nejlepších prací. Zazpíval školní Pěvecký sbor pod vedením Mgr. Evy Hrubešové Hajncové a svým vystoupením obohatili program i pěvečtí vítězové krajské soutěže Brněnský vrabeček.

Diplomy vítězům předal ředitel školy, s knižní odměnou poblahopřál i hejtman Jihomoravského kraje.

Zde uvádíme oceněné práce:

I. KATEGORIE:

1.   místo – Kateřina Orságová (kvarta)

Ne každá hodina má šedesát minut

Čas, toť zvláštní, mocný a tajuplný pojem. Lidé jej oslavují i proklínají, vděčí mu za zhojené rány a nenávidí jej pro pomíjivost, s nadějí se upírají k budoucnosti a zároveň pláčí nad věcmi ztracenými v minulosti. On sám však málo dbá na jejich nářky; přestože je jako jediný opravdu věčný, často nechává své hodiny uplývat rychlostí letícího sokola, aby se v příští chvíli jeho sekundy ploužily slepičími krůčky. Jisté jen zůstává, že v průběhu staletí světu vládne stále stejně. Ale jak vlastně? Lidstvo nám na tuto otázku nejspíše odpovědět nepomůže, neboť i přes úžasný pokrok o ničem neví tak málo jako právě o Času. Nechme tedy promluvit někoho zasvěcenějšího – ač se nám může na první pohled zdát nedůležitý, z jeho svědectví o této záhadě by si měl ponaučení vzít každý z nás.

Liduprázdným pokojem se rozlévá matná záře poledního slunce. Jeho paprsky malují abstraktní umělecká díla na bílé plátno zdí, avšak skutečné obrazy na protější stěně právě ukrývá stín. Pod svůj temný závoj halí i chloubu celé místnosti – nádherné vyřezávané hodiny. Jejich mosazné kyvadlo zdejší klid tiše podkresluje pravidelným klap, klap. Obě ručičky hodinového ciferníku se svými hroty chystají probodnout velikou dvanáctku, která se zlatě skví pod maličkými zavřenými dvířky. Zbývá jedna minuta… Už jen třicet sekund… Poslední vteřinka… „Ku-ku! Ku-ku! Ku-ku!“ Brána mého vězení se konečně otevřela! „Ku-ku! Ku-ku! Ku-ku!“ Jaký je dnes nádherný den! „Ku-ku! Ku-ku! Ku-ku!“ Ale ne, to jsem tu opravdu zase sama? „Ku-ku! Ku-ku! Ku-ku!“ Ach, proklínám osud hodinové kukačky! Jako už tolikrát jsem do zavírajících se vrátek vztekle vrazila svůj zobák a nedovolila jim znovu mne uvěznit v temnotě. Poté jsem z hrdla mocně vyrazila nenávistný pokřik, jenž se však postupně měnil v divokou melodii, ale i ta se stále zklidňovala, dokud z mého srdce nevyšel i poslední tklivý tón. Zhluboka jsem si povzdechla. Dnešní den bude znovu osamělý.

Možná si myslíte, že být dřevěným ptáčkem uhnízděným v bezpečí starodávných hodin musí být úžasné – chyba lávky velikosti menšího mostu. Nemáte ani ponětí, jak zoufalé je celý život sledovat lidi snažící se zpomalit dny, které se vám zdají dlouhé jako roky. Avšak on nezná slitování. Kdo? Přece Čas. Kráčí neúprosně svým tempem stále dál a dál, nelze jej pozdržet ani zrychlit, jeho kroky byly před tisíci lety stejné, jako budou i za milion roků. A ani já, Kukačka Hodinová, latinským jménem Kuku Tiktakus, žijící v nástěnných hodinách vedle obrazu od Alfonse Muchy, nemám nejmenší naději na tomto krutém faktu cokoli změnit. Jsem pro Čas jen bezvýznamný služebníček, malý ptáček s dřevěným tělem, neschopným pohybu a navíc pomalovaným dětskými barvičkami, který stěží pohne i vlastní hlavou, natož aby hýbal Časem. Už chápete, že dalších čtyřiadvacet hodin strávených v opuštěném domě mi na radosti skutečně nepřidalo? Ach, kéž bych byla svobodnou kukačkou… Kdybych se jí mohla stát alespoň na jednu hodinu, ani jediná vteřinka by nepřišla nazmar! Konečně bych mohla prožít vše, o čem jsem slýchala z vyprávění svých majitelů – prohlížet si starobylé památky, obdivovat lidské umění, pronikat do tajemství vědy, ba co více, poznávat i jiné opeřence! Ne. Místo skutečného života tu jen nečinně přežívám a až do skonání světa budu počítat minuty svého utrpení…

Avšak přesně ve chvíli, kdy se nad městem rozhlaholily i zvony místních kostelů, do očí mi prudce zasvítil zlatý paprsek světla. Bolestně jsem přivřela víčka a uvažovala jsem, odkud může pocházet tak jasná záře – vždyť slunce v poledne vždy svítí na opačnou stranu pokoje! Zlatý svit ale stále sílil, dokud jsem v okázalé auře nerozeznala jakousi siluetu. Přede mnou se vznášel veliký krásný pták, jehož pera se třpytila zlatem a vydávala přízračnou oslnivou záři. Když jsem se mu zadívala do obličeje, spatřila jsem přísnou tvář ptačího staříka. Okolo zobáku mu splýval dlouhý stříbrný knír a pohled jeho vážných očí se střetl s mým, když úředním hlasem zaskřehotal: „Přeji dobrý den, Kukačko Hodinová.“ „Tak příběhů o zlaté rybce už jsem slyšela mnoho, ale o zlatém ptáku neznám žádný,“ usmála jsem se. „Já také nejsem žádný obyčejný kapr!“ pohoršoval se ihned stařík. „Abyste věděla, slečno, ti podřadní šupinatí příživníci obvykle plní tři přání podle vaší volby, zatímco naše společnost vám může splnit přání jediné – váš největší a nejtajnější sen. Abych se představil, jsem zlatý slavík a pracuji pro jistou ptačí organizaci.“ Důležitě si odkašlal, než vznešeným zpěvem dodal: „Pojmenovali jsme se Kdepak ty ptáč…“ „Hnízdo mám tady,“ přerušila jsem jej netrpělivě, „a potřebuji vaši pomoc. Dokažte, že nemluvíte do větru – vyslovte mé přání a splňte mi je!“ zaprosila jsem. „Dobrá, dobrá,“ zamumlal slavík, avšak ublíženým pohledem dával najevo zklamání, že jsem nepochválila jeho zpěv. S povzdechem pozvedl k očím papírový svitek, který dosud držel stočený v pařátech, a pomalu jej rozvinul.

„Titul, jméno a příjmení: slečna Kukačka Hodinová, bydliště: nástěnné hodiny vedle obrazu od Alfonse Muchy,“ začal hlasitě předčítat. „Přání – proč jsou nejdůležitější údaje vždy psány tak malým písmem? – zbít konipase, ale shodit vinu na svou hodnou vrtačku?“ podíval se na mě nedůvěřivě. Já jsem však jen s posledními zbytky sebeovládání stiskla zobák a probodla jsem jej tak hrozivým pohledem, že si raději druhým pařátkem ustrašeně nasadil kulaté brýličky a znovu se dal do čtení: „Ehm… Přání: být konečně alespoň hodinu svobodnou kukačkou. Inu, to už je lepší. Takové přání vám mohu určitě splnit snáze než obviňovat vrtačku z trestného činu ublížení na zdraví, viďte?“ pokusil se zasmát, ovšem zlost v mých očích mu zmrazila úsměv na zobáku. „Přikročme raději k samotnému plnění vašeho přání,“ pokračoval neklidně. „Tedy… Čáry máry, zlaté pírko, ať jsou mrazy nebo horko, pro ptáče či pro stařečka, nechť zas skáče má kukačka!“ Stačilo jediné mávnutí zlatých perutí a náhle jsem cítila, jak ze mne padá dřevěná tíha a každý sval mého těla ožívá. Ohromeně jsem přešlápla na vratkých nožkách, nejistě rozprostřela svá křídla a udiveně zavrtěla hlavou. Onen pomatený stařík umí čarovat! „A pak že jsou má kouzla životu nebezpečná,“ nadul se slavík samolibě. Já už jsem jej ale naštěstí neslyšela – omámená radostí jsem poskakovala po své komůrce a vzápětí už jsem se dokázala také vznést. Když jsem svému zachránci s díky proletěla nad hlavou, zavolal za mnou ještě poslední varování: „Mějte se na pozoru, slečno Hodinová! Vaše proměna bude trvat pouhou jednu hodinu, poté se opět stanete obyčejným dřevěným ptáčkem, ať už budete kdekoli! Nezapomeňte na Čas!“

Čas byl ale to poslední, o čem jsem nyní chtěla přemýšlet. Vždyť jsem byla volná! Pod křídly mi plynul svěží letní vzduch a nejinak tomu mělo být i celou další hodinu. Považte, tak dlouho! Opojená štěstím jsem ve vzduchu předváděla hotové kaskadérské kousky – prudké stoupání střídal střemhlavý pád a vývrtky byly následovány přemety. Když jsem si do sytosti užila svobodného letu, konečně jsem zvolnila a nechala se nést chladivým větříkem. Avšak právě ve chvíli, kdy jsem blaženě zavřela oči a tváří se mi rozlil šťastný úsměv, z mého hrdla se vydral zoufalý výkřik. Náhle mne totiž jako ocelové kleště pevně sevřely obrovské pařáty, které mi přitiskly křídla k tělu a za krutého smíchu dravce mě nemilosrdně unášely do neznáma.

Zatímco mne do tváře šlehal prudký vítr, jeho chlad jako by ze mě postupně svál prvotní vyděšení. S děsivou naléhavostí jsem si znovu uvědomila, že jakkoli se má situace zdá beznadějná, minuty svobody neúprosně ubíhají dál. Uvěznění v drtivém stisku pařátů mi až příliš připomínalo bezmocnost dřevěného těla a vzedmulo ve mně vlnu vzdoru. Nenechám se přeci znovu spoutat! Můj pohled padl na nejbližší dravčí prst, a než jsem si stačila promyslet všechny možné následky svého činu, pevně jsem okolo něj sklapla svůj zobák. Oblohou se rozlehl výkřik, v němž se mísila bolest s překvape-ním – neméně udivená jsem však byla já sama, když tlak náhle povolil a já jsem se nezadržitelně řítila k zemi. Má slabá křidélka nedokázala tak prudký pád ani zmírnit, natož zastavit – vzápětí už jsem tedy tvrdě dopadla na kamenitou zem. Chvíli jsem jen otřeseně ležela se zobákem přitisknutým k hrubé skále, ale vidina promarněného Času mne znovu zvedla na nožky. Lehce jsem zavrávorala, ale byla jsem plna odhodlání znovu vzlétnout; jakmile jsem však roztáhla perutě, do levého křídla mi vystřelila krutá bolest, která mne srazila zpět k zemi. Zoufalství, jež mne nyní naplnilo, ještě umocnilo pomstychtivé zakvílení shora. V neustále se zmenšujících kruzích ke mně totiž klesal mohutný orel s divokým úšklebkem ve tváři.

„Mě nedostanete…“ zašeptala jsem tiše s  posledním záchvěvem odvahy, když se přede mne okázale snesl můj nepřítel. „Ó, tak já tě nedostanu?“ podivil se naoko orel, načež propukl v předstíraný smích. Zněl podle a čišel z něj ledový chlad, který zmrazil i mou poslední naději. „To si opravdu myslíš, že se budu bát takového směšného ptáčete, které se neunese na vlastních křídlech a navíc je barevnější než terč na střelnici? Ty budeš nejspíš nějaký přivandrovalec, co?“ uchechtl se. Jeho neskrývané pohrdání mne však popudilo k zoufalému odporu. „Já nejsem žádný přivandrovalec!“ vyhrkla jsem útočně. „Abyste věděl, já jsem Kukačka Hodinová, latinským jménem Kuku Tiktakus, bydlištěm v nástěnných hodinách vedle obrazu od Alfonse Muchy! A na rozdíl od vás,“ dodala jsem hrdě, „nejsem žádný vrah!“ „Ach, měl jsem se nejdříve představit,“ ušklíbl se orel, ale jeho náhle proměněný pohled prozrazoval, že má řeč zasáhla cíl. „Říká ti něco název Aquila Chrysaetos?“ pronesl hrozivě, zatímco se přede mnou napřimoval v celé své mohutnosti a pronikavě se mi díval do očí. „Orel Skalní, jméno mé,“ zasyčel s křídly bojovně zdviženými. „Ten největší -“ „Vtipálek v celých Ivančicích!“ domluvil za něj rozesmátý hlásek. Teprve nyní jsem si všimla malého vrabečka, jenž celou dobu seděl na větvičce nad námi a zřejmě naslouchal celému rozhovoru. Přeletěl nám nad hlavami a zamával orlu na pozdrav, který on přátelsky opětoval. Poté se mi znovu zadíval do tváře a rozesmál se upřímným, vřelým smíchem. „Pane Skalní…?“ ozvala jsem se nejistě. „Nechtěl byste mi vysvětlit, co to má všechno znamenat?“

Trvalo mu dlouho, než z mých očí dokázal vyhnat výraz typu A to jako vážně? Jako odškodnění za přestálou hrůzu mi o sobě musel vyprávět všechno – od zdůvodnění svého podivínského chování přes zážitky z dětství až po svou oblíbenou barvu. Když si konečně získal mou důvěru, pověděla jsem mu na oplátku i já svůj příběh. On mi okamžitě s rozzářenýma očima nabídl pomoc na mé cestě za poznáním, neboť prý zná celé město nazpaměť. „Neztrácejme Čas! Můžu ti ukázat každou zajímavost v Ivančicích – tak už poleť, Kuku!“ Já však v odpověď jen smutně svěsila polámané křídlo. „Ach, ty jsi zraněná? To nevadí, něco vymyslíme… Už vím!“ zavýskl radostně. V příštím okamžiku už jsme se oba vznášeli nad městem. Zatímco jsem z bezpečí jeho pařátů pozorovala krajinu pod námi, on mi zapáleně uděloval přednášku ohledně celého okolí. Nejprve jsem přímo hltala každou novou informaci, avšak tempo života pod námi bylo příliš rychlé. Za chvíli už se mi z nezvladatelného množství údajů točila hlava a navíc mne znovu dostihlo drtivé vědomí Času, protože věžní hodiny mi prozradily, že už jsem ze své svobody promarnila tři čtvrtiny. „To je beznadějné,“ povzdechla jsem si k orlu. „Za patnáct minut se ze mě znovu stane obyčejný kus dřeva a já jsem se nedozvěděla vůbec nic! Jen vím, že támhle je obchod s potravinami,“ ukázala jsem pírkem na kostel, „a toto je místní škola,“ zamířila jsem perutí k nemocnici. Bezmyšlenkovitě jsem si začala prozpěvovat píseň, které jsem vždy naslouchala ze svého vězení – Adiemus. „Ty máš ale nádherný hlas,“ hvízdl obdivně orel. „Myslím, že už vím, kam tě na poslední čtvrthodinku vezmu,“ usmál se šťastně a střemhlav se obrátil k budově gymnázia.

Přistáli jsme v trávě kousek před otevřeným oknem na úrovni země. Zevnitř se monotónním hlasem linulo jakési vyprávění, které bylo tu a tam oceněno souhlasným zabručením nebo halasným smíchem. Nejistě jsem se podívala po orlovi, jenž hrdě stál za mnou jako můj ochránce. „Jen běž,“ ukázal zobákem směrem k oknu, „a poslechni si, čemu se u nás v Ivančicích říká hudba. Neboj se, budu ti krýt záda,“ dodal rychle. Věnovala jsem mu děkovný úsměv a postoupila jsem blíže k otevřené okenici. Opatrně jsem vyhlédla zpoza okenního rámu a naskytl se mi velmi zvláštní pohled. V půlkruhu tu přede mnou sedělo asi deset lidských dětí, které ačkoli měly židle natočené zřejmě směrem ke své vedoucí, všechny byly tvářemi obrácené na vysokého plavovlasého mladíka, jemuž patřil onen neúnavně vypravující hlas. „… a nakonec mi ten vlak stejně ujel!“ pronesl právě a několik dětí se dalo do smíchu. Většina ale jen obrátila oči v sloup a unisono se svou šéfovou vykřikla: „UŽ DOST!“ Tohle že má být hudba? Pomyslela jsem si opovržlivě. Už už jsem se chtěla zklamaně vrátit k orlovi, když vtom jsem cosi zaslechla. Místností se rozlehl jediný táhlý akord a všechny děti se postavily do pozoru před svou vedoucí. Té už stačilo jen rázné mávnutí rukou a začaly se dít pravé divy. „Wise man say,“ linulo se plnou silou ze všech deseti hrdel tak nádherně, že i přes nesrozumitelný text mne jejich slova posadila na zem. Ohromeně jsem naslouchala vysokým jemným výškám, stěžejním středním tónům i mocným a silným hloubkám. Zdálo se mi neuvěřitelné, jak se může tolik lidí tak dokonale sladit. Celé skladbě však jasně vévodily úžasné hlasy mladé blonďaté dívky, o něco starší brunety a právě onoho chlapce, který ještě před chvílí dokázal jen bezúčelně povídat. Zato jakési obrýlené stvoření, sedící nejblíže ke mně, se ve svých hlubokých tónech tu a tam potápělo. Avšak stačila mu jen malá nápověda mého hlasu a harmonie byla opět bezchybná. Teprve tady jsem se cítila být opravdu šťastná. A náhle už jsem věděla, co udělám se svým Časem.

„Děkuji vám za všechno, pane Skalní,“ pípla jsem vděčně, když mne orel pevně stiskl v posledním objetí. „To ale vůbec nestojí za řeč, Kuku,“ usmál se jemně, „pro tvé štěstí udělám cokoli. Nuže, jsi připravena?“ zeptal se, jakmile jsem mu vklouzla do pařátů. „Poleťme!“ zvolala jsem v odpověď. V tu chvíli orel prudce vyrazil otevřeným oknem do místnosti, dlouze zavřeštěl a v majestát-ním kruhu opět vyletěl ven. Jeho poslední výkřik na rozloučenou už ale zanikl v pištění ustrašených dětí. Náhlý strach je přitiskl k židlím a nedovolil jim všimnout si malého dřevěného ptáčka, jejž dravec upustil do klína jejich vedoucí. „Podívejte, barevná kukačka z hodin!“ zvolala s figurkou v natažené ruce. Opatrně ji položila na desku klavíru se slovy: „A když už tu máme tolik opeřenců, zazpíváme si Skřivánka! Připravte se, sólistky!“

Tak to vidíte sami. Naše malá kukačka, která chtěla poznat celý svět, nakonec nezná ani samotné Ivančice. A přece je šťastná. Když ji každou středu pozoruji na sborové zkoušce, jako bych na dřevěném zobáčku stále viděla spokojený úsměv a v očích radost. Kuku totiž na své pouti našla sama sebe v hudbě, a proto se rozhodla všechen svůj Čas dát právě jí. Ani my bychom se neměli snažit dosáhnout všeho, ale svůj život věnovat tomu, co je našemu srdci nejbližší. Vždyť nám všem byl na světě vyměřen jen krátký Čas, avšak záleží jen na nás, jak jej využijeme.

2.   místo – Lukáš Krejčí (kvarta)

Čas (latinsky TEMPUS, řecky CHRONOS)

Potkaly se v mrazivém tichu Vesmíru tři majestátní fyzikální veličiny: Hmota, Prostor a Čas. Bloumaly chvíli v mlčenlivém bytí – nebytí, a pak jejich pozornost upoutala malá modrá planeta. „Žijí tam prý rozumné bytosti,“ povídá Prostor. „Zdalipak nás vůbec berou na vědomí?“ opáčila Hmota. „A považují si nás vůbec?“ zeptal se Čas. „Mě určitě, vždyť taky něco vážím,“ chlubila se Hmota. „A což teprve mě. Všechno se odehrává v mém dosahu,“ chvástal se trochu Prostor. „Přátelé, já myslím, že pro lidstvo je nejdůležitější Čas, a proto to půjdu zjistit,“ zaševelil Čas a prosmyknul se směrem k Zemi. Hmota setrvala v nehybnosti,  Prostor se pohodlně protáhl.

Co by oponou trhnul, byl Čas zpět. A tvářil se vítězně. „Milá Hmoto, moc tě nepotěším, slyšel jsem cosi o hmotnosti v souvislosti s těmi podivnými tvory, kteří tam na Zemi žijí. A pak ještě něco o hmotných statcích, hmotných zásobách, pohonných hmotách, – no, celkem bída,“ ušklíbl se Čas.

„A ty, Prostore, se taky moc nerozpínej! Prostorové vidění, prostor pro život, obytný prostor, prostorná místnost – to by tak asi bylo to hlavní, co jsem zaslechl.

Ale zato já…,“ a teď se Čas pyšně rozhlédl, „já to prostě vyhrál. O mně se mluví nejčastěji. Vždyť já jsem dokonce trojjediný jako Bůh – čas přítomný, minulý a budoucí, ba dokonce i zimní a letní, a v některých podivných dorozumívacích prostředcích mám ještě jakési podskupiny, jako předminulý, předpřítomný atd…

Mluví se o mně i v medicíně, neboť čas prý zhojí všechny rány. A mám důležité slovo i ve finančnictví, vždyť čas jsou peníze. Jen nerozumím tomu – Dočkej času jako husa klasu – copak mám něco společného s husami? Zato různými odvozeninami se ten lidský divný jazyk jen hemží: přijď včas, odešel zavčas, dal si načas, časoměřič, pracuje přesčas, vstává časně, dočasně prodejna uzavřena, a snad prý i slovo časovati má podle etymologického slovníku něco společného se mnou.“

Čas si oddechl a spokojeně se podíval na své společníky. Poslouchali ho vůbec? Majestátně Času pokynuli a bezhlesně zmizeli v chladu a temnu. Však už bylo načase.

3.   místo – Kristýna Dostálová (ZŠ Střelice)

Čas

Pod tikajícími hodinami leželo malinké miminko. Téměř slepýma očima hledělo na svět kolem sebe, vyděšené a bezmocné. Za chvíli otevřelo doširoka oči, posadilo se a začalo se rozhlížet kolem sebe. Všude kolem nebylo nic jiného než téměř prázdný pokoj. Přesto ho dítě hltalo očima. Sledovalo každý milimetr stísněného prostoru a vstřebávalo každý detail.

Teď se dítě začalo měnit.

Malá dívka měla velké zelené oči, tenká ústa a malý nosík. Postupem času se její rysy zvýrazňovaly.

Když teď byla dívka větší, uviděla hodiny. Sedla si blízko k nim a sledovala, jak kyvadla pomaličku klesají dolů, a přesto hodiny běžely rychle dál, jako tlukoucí srdce. Za chvíli hodiny pochopila, nebo si to alespoň myslela.

Dívka rostla jako z vody. Začala se měnit, byla vyšší, měla ženské tvary a vlasy měla čím dál delší. Měla ráda svůj život, začínala pokoj zkoumat a radovat se z každé nové věci, kterou nalezla. A přesto ji vždycky znervózňoval pohled na hodiny. Toužila prozkoumat celý pokoj, ale vždycky stejně skončila u hodin, počítající vteřiny a minuty. A potom u nich zůstala téměř celý život. Její tvář začala pozvolna být unavenější a ztrápenější, jak se kyvadla blížila dolů k zemi. Věděla, že udávají čas, který ještě bude žít.

Ztratila pomalu chuť prozkoumat pokoj, bála se utratit jedinou vteřinu svého života zbytečně. A tak hleděla na hodiny. Na velkém ciferníku byly vyvedeny zvláštní znaky, číslice a obrázky. A bylo na nich hned několik ručiček. Celý stroj vypadal složitě, a ona se taky bála, že ho nechápe. A děsila se okamžiku, kdy se hodiny zastaví.

Co se stane pak?

A tak je hlídala dnem i nocí. Nic ji nerozptýlilo. Na celý pokoj zapomněla, ztratil pro ni smysl. Ač se tam děly sebezajímavější věci, ona neznala nic jiného než hodiny.

A čas ubíhal. Její mladé tělo začalo chátrat, její jasné oči se zakalily, její vlasy zešedly, její hebká kůže byla pokryta vráskami. Seděla tiše u hodin, naslouchala pravidelnému tikání a počítala, kolik vteřin života jí asi ještě zbývá. Ale pak, v jeden okamžik, si vzpomněla na pokoj. Rozhlédla se kolem sebe. Byl tak krásný, zajímavý. Zbývalo tolik míst, které ještě pořádně neviděla. Ale ona neměla dost síly na to, aby se zvedla a prozkoumala ho. Její vratké nohy byly příliš slabé.

Stará žena se rozplakala. Hodiny přestaly být vším a ona konečně pochopila.

„Celý život jsem se bála o svůj čas, že jsem nepostřehla, jak mi ubíhá mezi prsty.“ Ale ač litovala sebevíc, kyvadla hodin byla téměř u země. Stačil jen malinký kousek, dosednou znaveně na zem a srdce hodin se navždy zastaví.

„Ach, neměla jsem celý život strávit sledováním hodin. Měla jsem prostě žít. A teď už opravdu nemám žádný čas. Bála jsem se, že je můj život krátký. Spletla jsem se, trval celou věčnost, ale i věčnost ubíhá, i když jen pomalu. Stejně jako můj mizerný život.“

Její srdce pomalu sláblo, stejně jako tikot hodin, jak hodiny usínaly. Stařena vztáhla ruku a zlatým klíčkem pomalu otočila párkrát dokola. Potom spadla před hodiny a přestala žít. Zmizela. Na chvíli v pokoji bylo ticho, prázdno a tma. Pak se ozval dětský brekot. U hodin ležel malý chlapeček. Kyvadla, která stará žena natáhla, znova spustila srdce hodin, stejně jako byl obnoven nový život. A chlapeček rostl, dokud neuviděl tikající hodiny.

Kolik času mi ještě zbývá?

My všichni máme celý život. Miliony a miliony minut. Někdy strávíme celý život jejich počítáním a přemýšlením nad tím, jak je nejlépe využít. Tím se o ně ale připravujeme.

Nesmíme zapomenout, jak pomíjivý je život a čas.

Musíme prostě začít žít. Zapomenout na hodiny, a prozkoumat pokoj.

Dokud máme čas.

II. KATEGORIE:

1. místo – Aneta Strádalová (2. C)

Čas

Uplynul den a uplynul rok,

minuta po minutě,

jestli chceš s časem držet krok,

nesmíš na osud čekat nepohnutě.

Zpomalit život, zastavit čas,

ty krásné chvíle chci vrátit zas,

zpomalit život, zastavit čas,

vzpomínky zůstanou už navždy v nás.

S větrem o závod běží čas,

zrychluje dech, láme vaz,

nestíháš vzpomínat, nestíháš snít,

nesmíš už život v rukách svých mít.

Závod s časem,

naslepo házet lasem,

nechytíš život, nechytíš čas,

laso se prázdné navrátí zas.

Život ti utekl a vzal i čas,

všechno je v nedohlednu,

to abys věděl, že nevrátí zas

ztracenou minulost.

Buď realista,

to, co život ti přichystá

s hlavou vzhůru vem,

nevracej se jen.

2. místo – Kateřina Stapajová (7. A)

Chtěla bych mít…

 

Chtěla bych mít čas

jak malé děcko,

koupit ho za úsměv bezzubý.

 

Chtěla bych mít čas

jak malé děcko,

spřádat plán na svoje zásnuby.

 

Zasnoubit se s tím,

kdo bude mě mít rád,

chci mít pro něj čas

a jeho čas si brát.

 

Brát si jeho čas

a darovat mu svůj,

stále ho milovat,

aby byl jen můj.

 

Můj a už pak nikoho,

jenom jeho matky,

být s ním celý život

a nedat jí ho zpátky.

 

Chtěla bych mít čas

jak malé děcko,

koupit ho za úsměv bezzubý.

 

Chtěla bych mít čas

jak malé děcko,

ve stáří krmit holuby.

 

Krmit je s tím,

kdo má mě rád.

Kdo celý život při mě stojí,

kdo nikdy nezradí mě

a srdce své s mým navždy spojí.

3. místo – David Daniš (3. C)

Uplynulý čas

Písek se přesypal,

okno se rozbilo,

konec se nachýlil,

divadlo skončilo.

Přišlo, co muselo,

čeká to každého,

čas se již naplnil,

skolí i slavného.

Nazpět se ohlédnout

teď příliš pozdě je,

život již uplynul,

na očích krůpěje.