Tak trochu jiný Labyrint

 

Slovo jednoho z herců

Když se řekne labyrint, spoustu z nás nejspíš napadne bludiště. Už ale menší část lidí napadne dílo Komenského – Labyrint světa a ráj srdce. A právě toto dílo se stalo předlohou našeho představení. Vlastně jsme si z něj vzali jen část – postavu poutníka a jeho bloudění. Pak už to je celé naše práce. No a jak to celé vlastně začalo?

Naše příprava už v podstatě začala minulý školní rok, když jsme měli hudebku a dramaťák. Tam jsme se učili vystupovat, zbavovali se trémy a rozvíjeli svoji fantazii při tvorbě různých scének. Na konci školního roku jsme se pak dozvěděli, že budeme příští rok hrát představení a že jako podklad nám bude sloužit právě Komenský. Když jsme to uslyšeli, byli jsme šíleně otrávení – kdo by taky nebyl, že? No a tak jsme si to nechali o prázdninách projít hlavou a v září jsme začali usilovně pracovat.

Když byl scénář z větší části hotový, rozdělili jsme si role a začali nacvičovat. Začátky byly velmi obtížné, museli jsme se naučit správně mluvit, nepolykat konce slov, umět zaplnit prostor a spoustu dalších věcí. Tak jsme pokračovali každou hodinu, až bylo potřeba dopsat scénář. Musím říct, že nebylo vůbec lehké vymyslet konec a poupravovat celý scénář do podoby, která má hlavu a patu.

V maturitním týdnu jsme celé dva dny pilně cvičili a trénovali už celé představení se vším všudy. Bylo to dost vyčerpávající – celý den na nohách, pořád mluvit, soustředit se. Pravda, někdy už jsme si říkali, že je to hrůza, ale vydrželi jsme. Ve čtvrtek 5. 6. jsme měli generálku, kde jsme už hráli s kulisami, které nám vytvořili výtvarníci 6.A a 2.C, a dolaďovali veškeré drobnosti, no a další den jsme šli na věc. Ráno jsme si to ještě jednou zkusili nanečisto, a když se začali přicházet lidé, začala s nimi přicházet i lehká nervozita. Největší obavu jsme asi měli z toho, jestli publikum vůbec zaujmeme. Když se ale začali u první vtipné scénky smát, spadl nám kámen ze srdce. Po představení jsme byli šťastní, že se nám povedlo. Myslím, že můžeme být velice pyšní na to, že jsme publikum nejen velice zaujali, pobavili, ale dali jim i „něco do života“.

Tomáš Jordánek

Labyrint – autorské divadlo studentů Gymnázia Jana Blahoslava

Důkazem toho, že se nám představení povedlo, jsou i tyto recenze.

Dle mého názoru bylo letošní představení třídy 6.A a 2.C velice vydařené. Měl jsem tu čest vidět nejdokonalejší převýchovu tichého Evžena. Představení bylo plné vtipných pasáží, při kterých se bavila velká část kina.

Chtěl bych ale připomenout, že se jedná o divadlo autorské, tudíž by kritici jistě našli chyby. Většina těchto studentů ale poprvé vystupovala na veřejnosti, a to rovnou na výbornou. Představení bylo protkáno častým a velice vhodným střídáním zadních kulis, podle toho, v jaké části představení se zrovna děj nacházel. Studenti z výtvarné sekce tedy taktéž odvedli vynikající práci. Dále uvádím, že jsem měl tu čest sedět téměř v samém středu onoho kinosálu a měl jsem tedy luxusní zážitek. Bylo vidět, že herci mají role nacvičené a že je rovněž odvedli na výbornou.

Celkové dojmy z představení jsou ryze kladné a na dlouho mi zůstanou vryté do paměti.

Marek Ondrášek, 4.A

Divadelní představení 2. ročníku gymnázia Jana Blahoslava v Ivančicích se jménem Labyrint, bylo pro všechny příjemné překvapení.  Studenti a profesoři hudební a dramatické výchovy se inspirovali dílem Jana Ámose Komenského, Labyrint světa a ráj srdce. Propůjčili si ovšem jenom kostru samotné knihy.

Děj se odehrává ve školním a venkovském prostředí. Role, které představovaly osoby všem dobře známé, přesně pasovaly. Originální prvky, jako zpracování chlívů s dobytkem až po vojáky ukryté v kupě hnoje, byly jenom třešničkou na dortu toho celého. Celé dílo doprovázela úžasná živá hudba. Když představení skončilo, neslyšela jsem nic jiného z davu diváků než opakování zábavných replik a užaslých slov.

Byl to velice příjemný zážitek.

Jedna z recenzí

Labyrint na scéně GJB

Oslavy 95 let Gymnázia Jana Blahoslava v Ivančicích měly tradiční náplň s projevy, setkáními studentů i pracovníků školy, výstavami. O tom jistě napíší povolanější. A přece tu bylo něco mimořádného: studentské autorské divadlo Labyrint.

Rád jsem přijal  pozvání na toto představení 26. 9. v sále kina Réna.. Přiznám se, že návštěvě předcházely moje obavy z toho, jak se budu cítit já, s devadesátkou na krku, v prostředí o dvě generace mladším, pro mě naprosto cizím.. Byl jsem přijat známými pedagogickými organizátory akce přátelsky, řeklo by se normálně, bez toho, že by i oni dali najevo, byť skrytě,  podobné obavy jako jsem měl já. Nicméně to, co bylo skryto, se uvolnilo a vybuchlo po přestavení gejzírem nedočkavých otázek: „Jak se Vám to líbilo?“„Nadmíru“ odpovídal jsem stručně. S pedagogickými tvůrci představení jsem prohodil jen několik nezbytných slov, ale teprve cestou ve vlaku a pak doma jsem domýšlel, jaký je obsah toho mého hodnocení  „Nadmíru“. Pokusím se je rozvinout.

Student Evžen se s rodiči přestěhoval a ocitl se v cizím gymnáziu. Třída jej přijala všelijak. Nechtěně si to zavinil sám svou povahou vymykající se kolektivu protřelému, vybavenému slovně i fyzicky vlastnostmi, které máme příležitost vidět kolem sebe a které až expresivně předvedl film Gympl. Jedna z dívek v něm shledává sympaťáka, který si zaslouží její přízeň i ve spleti obviňování, kdo ukradl peníze, na něž se třída složila.  Student se dostává na brigádu do zemědělského družstva,  pobývá u dědečka, který mu vypráví o historii s partyzány a okupanty. Děj končí odhalením skutečného pachatele krádeže a jak jinak, než setkáním s dívkou. Všichni se sejdou, aby se rozloučili optimistickou písničkou o tom, že dvacítka aktérů hry prošla v rolích drsňáků, barbie, machrů, pipek pomyslným dílčím labyrintem jejich  života  úspěšně.

Tento jednoduchý přehledný děj nabízí řadu odboček, kterými se dostáváme nejen do známých prostředí kolem sebe, ale i do vyprávění o minulosti. Tyto odbočky obohacují studenti svými nápady slov, gagy, melodiemi, pohybovými kreacemi, které pak realizují na scéně. Přitom nejde o rozvláčné akce. Naopak. Jsou to jen dotyky tu s vtipem, tu s nadsázkou, někdy i s vážnou myšlenkou. Nejde jen o verbální projev, ale především o herecké ztvárnění. Toto pletivo dějů je utkáno do labyrintu života bez prodlev, někdy kupodivu i herecky přesvědčivě do té míry, že hodina uplyne jako voda a je konec.

Za tím vším se skrývá mravenčí práce studentů  hudební a dramatické sekce, jejichž jmény se hemží vkusný drobný skládací program. Za tím vším se skrývá trpělivá práce vedoucích pedagogů Miroslavy Šotové a Elišky Suchánkové, kterým se dostalo v závěrečném aplausu  publika z rukou ředitele  školy Radka Musila poděkování s kytičkou. Já taky děkuji. Nadmíru jsem byl spokojen. Jen tak dál!

Jan Kouřil

Foto: Pavla Čechová