Místo, kde se tají dech
Je sobota 26. dubna ráno a já se společně se svojí nejlepší kamarádkou vydávám lehce po půl páté ráno do školy. Přesněji řečeno před školu, kde jsme měly sraz s ostatními účastníky zájezdu. Přihlásily jsme se totiž na poznávací zájezd do Osvětimi pořádaný naší školou.
Šlo o jedinečnou nabídku poznání pro nás dnes již téměř nepochopitelné, i když ne tak dávné historie naší společnosti. Myslím si, že jde o místo, které by měl navštívit každý člověk. Alespoň jednou.
Předem jsme věděli, že nepůjde o nudné vypravování někoho, kdo zná text nazpaměť. Celý výklad byl totiž doplněn pravdivými příběhy těch, kteří měli obrovské štěstí a tuto hrůzu přežili. Shodou okolností bylo v den naší exkurze výročí založení tábora, tudíž jsme se setkávali s davy návštěvníků. Zajímavé bylo, že jsme potkávali i poměrně malé děti.
Ale nejdříve teoretická část. Koncentrační tábor Auschwitz zůstal světovým symbolem teroru, hromadných vražd a holocaustu. Byl založen nacisty v roce 1940 blízko městečka Osvětim, které bylo v té době stejně jako celé území Polska okupováno během 2. světové války Němci. Podle odhadů bylo do tábora posláno nejméně 1,1 mil. Židů ze všech zemí okupované Evropy, dále kolem 150 tis. Poláků, většinou politických vězňů, kolem 23 tis. Romů, přes 15 tis. ruských vojenských zajatců a několik tisíc vězňů jiných národností. Většina z nich v tomto táboře zahynula…
Nyní krátce k prohlídce. Koncentrační tábor se po příjezdu do Osvětimi nedá přehlédnout. Už jen z toho důvodu, jakou energii kolem cítíte. Popisovat to, co jsme viděli, není podle mého názoru až tak podstatné, jelikož nejdůležitější jsou pocity a myšlenky, které tíží každého návštěvníka. To, že vám někdo poví, ukáže na fotografii nebo ve filmu, jak vypadá plynová komora, to opravdu není nic proti tomu, když stojíte na místě samém. Na místě, kde umírali lidé.
Jen v kostce bych vám chtěla nastínit, co jsme viděli. Tzv. odbavovací místnosti, fotografie nově přijatých vězňů, kterým z očí křičel strach. Dále místnost plná ostříhaných vlasů, protéz, kufrů, bot, kartáčků na zuby a oblečení. Následovaly fotografie ukazující „běžný“ den v Osvětimi – téměř žádné jídlo, fyzická práce, tresty, beznaděj, čekání na smrt, ortel. Pohled na fotografii, na které Němci rozhodují o osudu zesláblého starého pána a chlapečka, mi vyrazil dech. Prstem jim ukazovali cestu k plynové komoře, což byla jasná smrt. Nejhorší však bylo zjištění, že matky byly natolik zoufalé, že od sebe odháněly své děti, jelikož být těhotná nebo s dítětem pro ně znamenalo brzkou smrt. Proto se těhotenství tajilo. Takový byl pud sebezáchovy.
Na závěr bych ráda uvedla část z popisku jedné z místností v druhé části tábora, která, podle mého názoru, vypovídá za vše:
„Tak tady vězni vykonávali potřebu. Zde vidíte otvory, kam si mohli sednout, ale ty tady taky nebyly odjakživa. Dříve tu byly pouhé díry. Vězni mohli vykonávat potřebu dvakrát denně; ráno a večer. Bylo to tak, že se vždy dva vězni opřeli proti sobě zády a vzhledem k množství vězňů tu zdejší dozorce počítal do pěti, při dobré náladě do deseti.“
Následná krátká prohlídka města Krakov byla oproti těmto emocionálním zážitkům jen běžnou denní epizodou.
Lucie Huslíková, 7.A
