Beseda s Jarmilou Doležalovou aneb Osud jménem Ležáky
Bohužel to není jen radost a štěstí, co utváří naše životy. Svět bývá leckdy nespravedlivý a cynický, někdy také krutý. Ovšem jen k málokomu byl tak surový jako k obětem druhé světové války. Hirošima a Nagasaki, ale i Dachau či Osvětim, v neposlední řadě Lidice… a Ležáky.
Tuto tragédii jsme si my, studenti prvních a druhých ročníků, měli ve středu 7. října připomenout prostřednictvím přednášky Jarmily Doležalové. Navenek obyčejná, byť velmi sympatická žena. Rozhodně byste nehádali, že její maminka jako jedna z pouhých dvou dětí přežila ležácké peklo. Právě od příběhu Jarmily Šťulíkové a její sestry Marie se celá beseda odvíjela.
V jejím průběhu jsme se dozvídali některé velmi zajímavé informace – například že Ležáky vlastně nebyly vesnice ani osada, ale pouhý shluk asi deseti domů obklopujících místní lom, nebo jak přesně probíhalo poněmčování dětí určených k převýchově. Místy nám však tuhla krev v žilách – zejména při zjištění, že o zastřelení některých dívek rozhodl jediný rok věku nad hranici patnácti let. Přitom kdyby se popravy řídily stejnými pravidly jako v Lidicích, mohly zůstat naživu… Bohatá dokumentace včetně portrétních fotografií Ležáckých naše zděšení jen umocňovala. Dokonce i na samotné přednášející bylo znát, že i přes léta usilovného výzkumu v této oblasti na ni některé pasáže stále hluboce působí.
Zpět do výuky jsme odcházeli s notně posmutnělými tvářemi, ale naše myšlenky doslova vřely. Každý zkrátka musí přehodnotit své názory a postoje, když z bezpečí moderního světa, kde je nejhorším zlem vybitá baterie telefonu, znovu prožívá třiasedmdesát let staré hrůzy plné chladnokrevných vražd a náhle osiřelých nemluvňat.
Přestože tato beseda rozhodně neměla takový ohlas jako adaptační pobyty a jazykové exkurze, troufám si říct, že nám dala mnohem víc. Tentokrát nemám na mysli faktické informace. Bylo to tvrdé uvědomění si, jak pohodlný náš život je a že nesmíme za žádnou cenu dopustit, aby se historie opakovala. Kvůli paní Doležalové, sestrám Šťulíkovým, všem válečným obětem.
A taky kvůli sobě.
Kateřina Orságová, 6.A
