Cena Nadačního fondu J. Heyrovského
- 12. 2018, Ústav fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského AV ČR, Praha-Ládví.
Jsou to přesně čtyři roky, co dveře této budovy chvějící se rukou otevírala mladičká ivančická gymnazistka, aby zde převzala jakési dodatečné ocenění za svůj neočekávaný úspěch v loňské Olympiádě v českém jazyce. Nebyla si jistá, zda je tu správně, co se bude dít ani jestli si takovou poctu vůbec zaslouží. Letos za tu samou kliku chvatně vzala dospělá vysokoškolská studentka, čtyřnásobná finalistka a čerstvá vítězka celorepublikového kola OČJ, která naopak věděla velmi dobře, kam a proč dnes míří – a hlavně že jí do začátku slavnostního předávání Cen Nadačního fondu Jaroslava Heyrovského zbývá sotva deset minut, protože přesun z jejího nového domova na podolské koleji sem zjevně trval déle, než doufala.
Sotva by v té svižně vykračující dívce někdo poznal onu plachou, nervózní kvintánku… Já ji však v sobě našla okamžitě, když se ke mně ze skleněných dveří odrazila vlastní tvář a v očích jsem si na malý okamžik zahlédla tu samou změť otázek jako před lety: „Je to tady… ale opravdu si je Nadační fond jistý, že chce ocenit právě mě? Není to nějaký… omyl, překlep, nedorozumění? Nebo si to doopravdy zasloužím? Ale co když se někdo zkrátka jen spletl a já si to za chvíli nakráčím do náruče největšího faux pas ve svém životě? A co když se teď prostě otočím a uteču…?“
Namísto toho jsem však zhluboka vydechla, opřela se do dveří a vešla do budovy – a když jsem z ní dvě hodiny nato vycházela, byla jsem šťastná, že jsem neutekla.
Posláním Nadačního fondu Jaroslava Heyrovského, organizace pojmenovaná po slavném vynálezci polarografu a prvním československém nositeli Nobelovy ceny, je vyhledávat nadané středoškolské studenty a podporovat jejich další odborný i osobní růst a tvůrčí klima. Toto poslání je naplňováno především udělováním Cen Nadačního fondu Jaroslava Heyrovského, přičemž jejich laureáty se každý rok stane přibližně 12 studentů – nejúspěšnějších řešitelů celostátních předmětových soutěží a olympiád.
Tak to alespoň stojí na oficiálních webových stránkách; Nadační fond Jaroslava Heyrovského je ale rozhodně také organizace, jejíž název vás na dopisní obálce nadepsané vaším jménem překvapí, vyděsí i dojme zároveň. Zvlášť když už jste dobré tři měsíce na vysoké škole, zvlášť když je tou školou Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská ČVUT (přestože vaší soutěžní doménou býval na gymnáziu vždy český jazyk) a zvlášť když vám taková obálka přijde už podruhé.
Právě tento fakt přitom představitelé Nadačního fondu neopomněli zdůraznit, když mě ve vestibulu ÚFCH na nástěnce se seznamem laureátů přivítal i arch s mým tučně vytištěným jménem a titulkem Někteří studenti se k nám pro ceny vracejí. Takže to nejspíš přeci jen nebude omyl… A když se kolem mě do posluchárny prosmýkl nervózní mladík v obleku, jiný – s prototypem fyzického kyvadla v ruce – cosi polohlasně rozebíral se svým konzultantem a další rozpačitě se rozhlížející studenti právě usedali do svých křesel, napětí ve mně konečně povolilo. Přeci jen jsem tu správně! Usmála jsem se; a pak už jsem se jen nechala s ulehčením obejmout krásnou slavnostní atmosférou tohoto neobyčejného adventního odpoledne.
Ceremoniálem provázela Mgr. Jitka Macháčková, ÚFCH Jaroslava Heyrovského zastupovala Ing. Květa Stejskalová, CSc., za Ministerstvo školství a NIDV se předávání zúčastnila Mgr. Helena Plitzová, nechyběli ani předsedové Ústřední komise SOČ, Českého svazu vědeckotechnických společností a poroty Olympiády v českém jazyce; a proti nim nás 12 středoškolských studentů a absolventů, kteří jsme od nich měli za malý okamžik přijmout jedno z nejprestižnějších českých ocenění pro nadanou mládež. Během zhruba dvouhodinového programu jsme si s dojatými úsměvy vyslechli řádku srdečných i motivačních projevů i poutavou přednášku o profesoru Heyrovském, načež nám čtyři kolegové-studenti z našeho středu představili své vítězné práce v rámci celostátní přehlídky SOČ. Hudebním zpestřením bylo vystoupení žesťového kvintetu, které pak předznamenalo nejslavnostnější okamžik celého odpoledne – samotné udělování cen, při němž měl každý oceněný student převzít pamětní medaili, diplom, knižní a finanční dar.
Když však po rozmanitých přírodovědných disciplínách (a ještě rozmanitějších vítězstvích laureátů příslušných cen, často na evropské i celosvětové úrovni) přišla řada i na obory humanitní a já s rozechvělým srdcem stanula představitelům Nadačního fondu tváří v tvář, nepochybovala jsem, že největší odměnou je každému z nás úsměv, pevný stisk ruky a především slova uznání, jež jsme si od těchto kapacit jeden po druhém pohnutě vyslechli my i naši učitelé či konzultanti. Jen to mi kalilo radost, že má třídní profesorka a po dlouhých osm let také moje češtinářka, Mgr. Eva Fukanová, za mnou dnes do Prahy bohužel přijet nemohla; obdržela jsem však pro ni alespoň pamětní list, několik drobných pozorností a vřelé pozdravy ode všech organizátorů. Celý ceremoniál pak završil bohatý raut a volná diskuze zúčastněných, v níž spolu organizátoři, studenti i učitelé sdíleli znalosti, sympatie i slavnostní, a přesto přátelsky uvolněnou atmosféru, v jejímž duchu letošní předávání Cen NF JH dospělo ke zdárnému konci.
Několik okamžiků nato už jsem stála před těmi samými dveřmi, jimiž jsem do Ústavu fyzikální chemie dnes vešla; a přestože mě v duši ještě hřálo množství krásných pocitů rozvířených v posluchárně, najednou mi to všechno přišlo tak nějak… líto.
Ne maturitní zkouška, ne rozlučkový večírek – až tato chvíle, to byla teprve poslední tečka za celým mým středoškolským životem. Za mnou se ve vzpomínkách míhaly chodby ivančického gymnázia, slohy, pevná přátelství ukovaná mezi spolužáky, rozvrh hodin o čtrnácti předmětech a zástup obětavých kantorů, kteří mi celých osm let pomáhali si tím vším projít – přede mnou ležela mlčenlivá Praha, jádro, pokojíček na koleji, Eulerovy setrvačníkové rovnice a obávaný zkoušející z matematické analýzy, docent Severin Pošta.
Nezbylo nic než se usmát: Cesty osudu jsou vskutku nevyzpytatelné… ale mně bylo ctí kráčet po té své, lemované oněmi třemi písmenky – G, J, B. A stejně hrdě po ní půjdu i dál, přestože teď už v jejím prachu budu spíše stopovat modrého lva ze znaku ČVUT.
“A vůbec, k čemu smutek nad tím, co bylo, a strach z toho, co bude? Vždyť jak říkal už sám Albert Einstein, pro toho, kdo věří ve fyziku, je oddělení minulosti, přítomnosti a budoucnosti pouhou iluzí,” dodala jsem pro sebe polohlasně a hrdě, s rozverným úsměvem jsem vykročila do tmy. Důležité je jen jít vpřed.
“Vpřed, vpřed, vpřed…” přizvukovala tiše ozvěna mých kroků, zatímco na večerní Prahu se zvolna snášel sníh.
Kateřina Orságová, absolventka gymnázia
