Kde šaliny nejezdí

Českým panovníkům honosným sídlem, milovníkům kultury svatostánkem a celému národu již po staletí mocně bijícím srdcem – tím vším je Praha. Pro gymnaziální studenty je však jméno naší největší metropole také krycím názvem jedné z tradičně nejvydařenějších školních akcí – třídenní historické exkurze, každoročně pořádané pro žáky druhých ročníků.

Ta naše letošní se konala ve dnech 8. – 10. června a jako každý jiný rok si kladla za cíl nejen prohloubit naše dějepisné znalosti, ale prostřednictvím hned dvou návštěv divadelních představení nám taktéž vštípit alespoň ždibec kulturního a uměleckého cítění. Tento nelehký úkol na sebe pro letošek vzaly naše třídní profesorky paní Fukanová a paní Ďatková. Role hlavního organizátora se pak chopil náš profesor dějepisu a společenských věd pan Bezděk. Jakmile jsme stanuli na prvním skutečně historickém místě (tedy před budovou Národního muzea na Václavském náměstí), jeden po druhém jsme začali pomalu podléhat kouzlu zasvěceného výkladu a zcela v rozporu s moravským patriotismem pociťovat pro Prahu zvláštní druh zájmu a úcty. Návštěva Vyšehradu a zejména zdejšího hřbitova, kam jsme přišli vzdát hold řadě skvělých osobností našeho národa, tento dojem jen umocnila a bylo na večerním představení, aby prvnímu dni našeho pobytu připravilo neméně působivý konec.

Jak jsme se po výživných třech hodinách strávených v Divadle Na Fidlovačce shodli, komediální činohra s hravým názvem Dohazovačka nás rozhodně nezklamala. Vedle excelentní Elišky Balzerové v hlavní roli vynikla také Iva Pazderková, jejíž mystická postava nám do očí vháněla slzy smíchu. Dobrá nálada nás doprovodila až do místa našeho ubytování, tedy na kolej Karlovy univerzity nazvanou Hvězda.

Ráno následujícího dne jsme se vydali klidným a důstojným krokem následovat pana průvodce ze Židovského muzea v Praze. Ten nás provedl hned čtyřmi zdejšími synagogami a seznámil nás s některými velmi zajímavými fakty o židovských svátcích i o běžných životních událostech od narození až po pohřeb.

V podobném duchu se nesla i odpolední návštěva prostor Valdštejnského paláce, kde v současné době sídlí Senát Parlamentu České republiky. Navzdory nešťastnému faktu, že probíhající zasedání nám znemožnilo přístup do hlavního jednacího sálu, se prohlídka setkala s úspěchem. Oslovily nás zejména nádherné zahrady s umělou krápníkovou stěnou a množstvím velmi sympatických laviček. Ani zde nám však nebylo přáno odpočívat dlouho. Do svého transylvánského hradu (tedy do hlediště Hudebního divadla Karlín) si nás totiž povolal samotný Drákula. Pokud nás představení Dohazovačka příjemně překvapilo, pak nám tento muzikál naprosto vyrazil dech. Neobyčejně působivá hudba, dechberoucí choreografie a Marian Vojtko v hlavní roli vzali slova i těm nejupovídanějším z nás a nedali nám jinou možnost než herce z pódia vyprovodit potleskem vestoje. Nás samotné však z divadla kromě hlubokého zážitku provázela i všudypřítomná ospalost, která všechny okamžitě po příjezdu na kolej zahnala do postelí.

Poslední den exkurze nás zastihl na Starých zámeckých schodech. Zlatým hřebem programu měla být návštěva Pražského hradu, která se vskutku vydařila. Obdivovali jsme jedinečné stavitelské umění architektů katedrály sv. Víta, bazilika sv. Jiří nás přenesla o tisíc let nazpět do románských časů, skrze Vladislavský sál se nám podařilo vyhlédnout z oken zodpovědných za pražskou defenestraci v roce 1618 a nezapomněli jsme se ani protáhnout titěrnými domečky ve Zlaté uličce.

Vlna těchto dojmů nás pak odnesla Nerudovou ulicí přes Malou Stranu až ke Karlovu mostu, kde se vlila do tichých vod Vltavy a tím nás nechala napospas poslední cestě přes Staroměstské náměstí, jež musela nevyhnutelně skončit přesně tam, kde před dvěma dny začala – na autobusovém nádraží Florenc. Účelem exkurze bylo především posílení našeho vztahu k národní historii a právě s ní se mezi stem věží v lůně matky měst sblížil bezpochyby každý z nás.

Kateřina Orságová

  • Fotodokumentace