Krajské kolo Olympiády v českém jazyce aneb Vstupenka do finále #3
Co dodat… co dodat. Tentokrát jsem nadpisu dopřála onu radost se o naše milé tajemství podělit hned v úvodu; přeci jen však musím jeho horlivost malinko umírnit. Protože v to, co on nyní hlásá stroze, hrdě a sebejistě, jsem se já do poslední chvíle bála snad i doufat.
Přesto jsem si však 4. dubna do brněnských Lužánek nesla jisté břímě očekávání – vždyť už jen nádherná, pouhých čtyřiadvacet hodin stará devátá příčka mé mladší kolegyně Evy Maršálkové z kvarty zasluhovala uctít určitě jinak než prachem posledního místa. A ačkoli se snad zdá, že stále tytéž „šedesátiminutovky“ gramatiky a slohu už „ostříleného účastníka“ nemohou ničím překvapit, právě takoví vědí nejlépe, jak fatální je to omyl.
Stejně tak mylná by ovšem byla i domněnka, že každé soutěžní klání provázejí tytéž vážné, v soustředěných grimasách ztuhlé tváře; byla to naopak právě uvolněná přátelská atmosféra, co mi dovolilo trému rychle setřást a co změnilo jak mluvnické úkoly (vycházející z Čapkova „chválení češtiny“ v díle Marsyas), tak slohovou práci na téma Život v síti v překvapení vlastně velmi příjemné. O to markantněji ale následně působil jejich kontrast snad s jedinou věcí, která je v každé soutěži doopravdy naprosto stejná – s vyhlášením výsledků.
Ovšemže na tom nakonec vůbec nesejde, ovšemže není důležité vyhrát, ale zúčastnit se; avšak pocit, jenž vždy doprovází ono „odstřihování jmen“ z výsledkové listiny, zrychlí tep skutečně každému. I já neúprosným hlasům porotců naslouchala roztržitě a se sklopenou hlavou… Dokud však jejich pomyslné nůžky neťaly za posledního soupeře a jediný už nerozstřihnutelný proužek papíru nepřenechaly právě mně.
Spolu s diplomem za první místo, nesmírně lichotivým čtyřbodovým náskokem a již třetím povolávacím rozkazem do celostátního kola.
Snad je zbytečné dodávat, že vstřebávání informací tohoto typu není právě blesková záležitost; čím pomaleji však vzpomínky na předchozí ročníky vyplouvaly na povrch mé stále ještě zmatené mysli, tím výše mi cestou domů stoupaly koutky úst. A tak se stalo, že když se cestující linky 512 v úterní odpoledne unavení a ospalí vraceli ze svých škol a zaměstnání, bezmyšlenkovité ticho podkreslené jen vrněním motoru prořízlo náhlé je to tam.
Polohlasně a roztřeseně, ale dokonale šťastně.
Kateřina Orságová, 7.A
Slohový úkol z krajského kola
Slohový úkol
Život v síti
Útvar je volný, téma zpracujte formou prózy. Doporučená délka je 25 – 30 řádek.
„Mami, mami, verlyba!“ Fotoaparát mladé ženy se za synkovou nataženou rukou otočil snad ještě dříve, než chlapec stačil doříct poslední slovo. Nebo spíše vyjeknout, protože v tu samou chvíli kapitán vyhlídkového člunu mocně trhl kormidlem a otevřel tak svým pasažérům výhled na ohromné šedomodré tělo, které se právě nořilo zpod hladiny. „Plejtvák obrovský, panstvo,“ pousmál se, „král našeho oceánu a vůbec největší zvíře na světě. Váží…“ Jeho další slova už však zanikla v kakofonii cvakajících uzávěrek a nadšených výkřiků. „Krása,“ vydechla matka svírajíc hochovu ručku, když se nad vlnami objevil i majestátní ocas a jakoby se zamáváním zmizel zpět do hlubiny. Oči jí zvlhly dojetím. „Krása.“
Mořský obr jí už však nemínil znovu dopřát pohled na své impozantní tělo; částečně proto, že to nebyl obr, ale obryně, částečně proto, že měla v tu chvíli úplně jiné starosti. Totiž, starosti… Její velrybí mozek samozřejmě o starostech nevěděl zhola nic, a přesto ji neústupně hnal hlouběji a hlouběji ke dnu. Modrou temnotou se rozlehl pronikavý plejtváčí křik, když konečně dospěla ke svému cíli; k cíli, který však byl pouhým začátkem boje o přežití jejího jediného mláděte.
Vodou se nejasně míhaly roztřepené konce provazů a zvířené bahno dávalo velrybí siluetu tušit jen matně; jisté však bylo, že malé modravé ploutvičky zachycené ve zbloudilé rybářské síti se z ní vysvobodit nedokáží. Avšak bojovaly. Zakusovaly se do uzlů a smýkaly s mohutnými kameny, v nichž bylo jejich vězení pevně zachyceno, zatímco matka nešťastné mládě zoufale obeplouvala a stůj co stůj se snažila jeho pouta zpřetrhat. Hlavou, ploutvemi, ocasem… a znovu a znovu.
Netušila nic o oxytocinu, jenž ji jakožto mateřský hormon k velrybce poutal, neznala lásku, bolest ani slzy. A přesto, když ji nedostatek vzduchu v gigantických plicích donutil v jejím snažení na okamžik ustat a ona v náhle zklidněné vodě spatřila svého drobečka bezvládného, proťal modravé ticho pláč tak hluboký, žalostný a srdceryvný, že před ním bledla i samotná modř.
Nadechnout se už nevyplula. To až oceán ve svém smutečním obřadu vynesl její tělo, dosud pokryté napůl rozervanými lany, na nedalekou pláž, kde jej jen několik hodin nato objevili místní rybáři. Oni našli v síti život – maso, kůže a ploutve prodané na černém trhu je od smrti hladem oddálí zase o dobré dva měsíce; avšak život velryby, ten, který ona sama stvořila a který nedokázala ochránit, zůstal v síti úplně jiné.
Na dně oceánu v mrtvém tělíčku jejího dítka.
Kateřina Orságová
