Nejstarší absolvent

Ve Střelicích v domě s pečovatelskou službou žije pan Václav Lhotecký, který studoval na ivančickém gymnáziu v letech 1933-1941. Narodil se 8. 9. 1921 v Radosticích, takže je mu nyní 98 let. Mým původním záměrem bylo pouze vyzvednout od něho fotografii absolventů, ale nakonec došlo na další setkání, při kterém mi poskytl rozhovor týkající se jeho vzpomínek na studium v Ivančicích.

Jak vzpomínáte na svá studentská léta?

Byli jsme jako rodina. Měli jsme se rádi. Kruml (později ředitel školy) byl jako náš táta. Nerozlišovali jsme bohaté a chudé. Ve třídě studovali dva židé, s jedním z nich jsem seděl.  Každý rok jsme jezdili na výlet na Vysočinu. Jezdilo se také do divadla (dnešního Mahenova divadla) na opery.

Jak jste do Ivančic z Radostic cestoval?

Chodil jsem pěšky do Silůvek (trvalo mi to 45 minut), dále jsem pokračoval lokálkou do Moravských Bránic. Často jsem pak ještě pokračoval pěšky do Ivančic, protože cesta autobusem stála 3 Kč, a to bylo tehdy dost peněz. Potom mi cestování usnadnilo zřízení zastávky vlaku v Radosticích.

Vzpomenete si na nějakou příhodu, která se Vám vryla do paměti?

Asi v roce 1934 se v Ivančicích stala tragická událost. Dívka a její milenec- oba oktaváni se v lesích nad Rénou zabili, otrávili se. Všechny nás to hluboce zasáhlo. Jména si již nepamatuji.

Jaké předměty jste na gymnáziu studoval?

Vzpomínám na přísnou výuku francouzštiny. Ve škole byla kázeň.  Profesoři měli od studentů úctu a vykali studentům. Studenti si nedovolili žádná špatná slova vůči kantorům. Nebylo žádné hádání nebo křik na chodbách, chovali jsme se slušně.

Jaké předměty jste si vybral k maturitě?

Maturoval jsem z dějepisu, latiny a češtiny. S maturitou mám spojenou následující příhodu. Na ivančickém gymnáziu maturoval chytrý chudý student za jiného studenta. Vše proběhlo bez nějakých pochybností. Později se ale vše prozradilo. Tento přestupek se dostal až k civilnímu soudu a maturita byla nakonec zrušena.

Kteří spolužáci, spolužačky Vám zůstali nejvíce v paměti a proč?

Marie Bednaříková, kterou jsem měl rád. S bývalými spolužáky jsme se scházeli u Nešpůrků. Pravidelně se nás scházelo 20 z původních 29 studentů. Marie Nešpůrková byla naše kronikářka a každou schůzku zapisovala. Přicházely zprávy – přijdu, omlouvám se pro nemoc, nebudu chodit. Schůzka začínala přivítáním a paní Nešpůrková začala číst dopisy. Od Viléma Musila dostala dopis, že Václav Lhotecký zemřel. Byl jsem přítomen a Vilém také. Všichni jsme se dlouho a srdečně zasmáli. Nakonec zůstali Nešpůrkovi, Bednaříková a já. A dnes jsem již poslední žijící…

Co jste dělal po absolvování naší školy?

Nejdříve jsem zůstal doma, protože byla válka. Dále jsem pracoval jako úředník na okresním národním výboru,  vysoké škole zemědělské a ve Stavoprojektu. Mám syna a dceru a teď se raduji ze sedmi pravnoučat.

Děkuji Vám za rozhovor.

 

Vzpomínky pana Lhoteckého na gymnázium zapsala Mgr. A. Dubčáková

  • absolvent1941
  • Absolventi 1941_1