Příběh uranu aneb Tváří v tvář Daně Drábové
Jaderná energie. Vzývaná i zavrhovaná, zkoumaná i stále neprobádaná, smrtící i životodárná. Snad jediný přívlastek, který jí můžeme dát bez protikladu, je kontroverzní; dokonce natolik, že ať už si o síle atomu sami myslíte cokoli, je zkrátka vyloučeno, abyste se o ni alespoň trochu nezajímali. Skutečných odborníků je však málo – a ještě méně je příležitostí se s nimi setkat.
Když se tedy dne 9. 3. 2017 hrstka septimánů v doprovodu paní profesorky Mrázové vtěsnala do první řady beznadějně obsazené Auly prof. Braunera brněnského VUT, byli si všichni velmi dobře vědomi, že nadcházející přednášku a zejména besedu jim budou závidět i ty nejzapřisáhlejší češtinářky. Ještě lépe ovšem věděli, že se jim právě dostává cti, jakou dost možná už znovu nepocítí. O několik okamžiků později mezi ně totiž s grácií vkráčela samotná předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Ing. Dana Drábová, Ph.D.
„A je opravdu tak maličká jako v televizi?“ Bezelstnost otázky, která mi po návratu domů byla položena jako první, mě chvíli nechala tápat mezi šokovaným pohoršením a záchvatem smíchu; ačkoli jsem však musela odpovědět rozpačité ano, nedalo mi příliš práce vysvětlit, že skutečná velikost této zdánlivě nenápadné ženy zdaleka nespočívá v tělesné výšce.
Protože jakmile paní Drábová přistoupila k mikrofonu a na zdi za ní se objevil první ze snímků její prezentace nazvané Příběh uranu, nikdo nepochyboval, že má před sebou opravdovou osobnost nejen české jaderné fyziky.
Hranice republiky však dalece přesahovalo i samotné vyprávění, kvůli němuž jsme do Brna vlastně přijeli a jehož prostřednictvím nás její nezaměnitelný hlas vzal na exkurzi nejen do jáchymovských uranových dolů, ale také do afrického Okla k vůbec prvnímu – zcela přírodnímu – „reaktoru“, starému již dvě miliardy let, do Chicaga za týmem vědců poprvé uskutečnivších řízenou štěpnou reakci nebo k první komerčně využívané jaderné elektrárně, spuštěné r. 1954 v ruském Obninsku.
Nebyly to ovšem historické zajímavosti, co u mladých techniků našlo největší ohlas – emoce (a hlavně dotazy) vyvolávaly zejména prognózy týkající se budoucnosti nejen „energie z jádra“, ale světové energetiky obecně. Prudce rostoucí graf spotřeby elektřiny byl přijat sice chladně, avšak bez stopy překvapení; předpokládané ohromné zvýšení podílu větrných či slunečních elektráren na celkovém mixu už ovšem odstartovalo vůbec ne nezajímavou diskuzi, kterou pak další a další otázky neomylně stočily zpět k atomům a tzv. množivým reaktorům, elektrárnám IV. generace a termojaderné fúzi.
Paní Drábová přitom na každou z nich odpovídala s fundovaností sobě vlastní, ba co víc – s úsměvem. Ten poslední nám pak věnovala jako tečku za názorem, že tento obor hladoví po nových inženýrech a konstruktérech více než kterýkoli jiný; přítomní reprezentanti Skupiny ČEZ nám následně tuto informaci svým nenásilným náborem jen potvrdili.
A mohu-li mluvit za naše studenty, kteří ještě notnou část zpáteční cesty strávili v zaujatých debatách, jejich slova v kombinaci s tímto výjimečně silným setkáním rozhodně nevyzněla do větru.
Kateřina Orságová
