Ve vile Tugendhat aneb Skutečná tvář legendy
Funkcionalismus, Ludwig Mies van der Rohe, UNESCO. Ačkoli jsou tato – a vůbec ne česká – slova zřejmě tím prvním, co se architektonicky orientovanému člověku vyrojí v mysli okolo jména Tugendhat, málokdo už tuší, že za názvem nejslavnější brněnské vily se skrývá i něco daleko výmluvnějšího, osobitějšího a zvláštně lidštějšího než jen suchá fakta a stín mrazivé historie.
To ale gymnaziálnímu studentovi žádný učitel nevysvětlí; pokud se tedy do těchto fenomenálních prostor nevydá společně s ním. A přesně to se naší septimě, nekonečným rezervačním lhůtám a organizačním peripetiím navzdory, ve čtvrtek 24. 11. 2016 podařilo.
Ovšem ještě ve chvíli, kdy jsme se nevlídnou mlhou probojovávali skrze ulici Černopolní, jsme sílu nadcházejícího zážitku ani v nejmenším nepředvídali. A máme-li být upřímní, podlouhlý našedlý kvádr, který nám byl představen jako jeden z největších zázraků evropského stavitelství, na nás nijak oslnivý první dojem také neudělal.
Jakmile se nás však ujala velmi sympatická paní průvodkyně a dovolila nám proklouznout na terasu opačné (tedy k městu obrácené) strany vily, jakákoli rozmrzelost okamžitě prchala před nedozírností panoramatu, jež se nám nyní otevřelo. Ohromný svah jednoduše, a přece tak působivě rozvržené zahrady se nesmírně přirozeně nořil do moře domků a náměstíček, aby nad ním v dáli vynikly hrdé siluety Petrova a Špilberku – a my ihned pochopili, co věhlasného německého architekta přilákalo právě sem.
Avšak bylo to až jeho dílo samotné, co nám v pravém slova smyslu vyrazilo dech. Efektní vstup třímetrovými dveřmi byl přitom pouhým začátkem; nejsilněji na nás totiž zapůsobil až proslulý obývací pokoj.
Onyxová stěna, červené houpací křeslo, stůl, u nějž byla podepsána smlouva o rozdělení Československa. To vše jsme sice na nejrůznějších fotografiích viděli snad už tisíckrát – a ve vile samotné to přeci bylo jiné. Ovšem mnohem více než promyšleně opakované tvary a účelné elegantní linie nás oslovil zdejší prostor; vzdušný, uklidňující, takřka nekonečný. A přesto vůbec ne prázdný.
Jak prohlásil sám Mies van der Rohe – ideální prostor se nedá vypočítat, ten musí člověk cítit. A jakkoli byly naše znalosti architektury, umění či dějin povrchní, my jsme jej pocítili dokonale.
Svědkem nám budiž i vlastní minisbírka dadaistických básní, jež jsme přímo ve vile na popud průvodkyně vytvářeli ze svých bezprostředních dojmů; a které jsme si už několik okamžiků nato jako nejhezčí suvenýry odnášeli domů. Naše exkurze však ještě nekončila – po zkušenosti literární byla na řadě teoretická stránka jazyka a s ní i výstava nazvaná Vysílá studio Brno.
Ta nám formou interaktivní přednášky přiblížila nejen místa, kde se rodí AZ-kvíz, ale i fyzikální princip televizního přenosu nebo náplň profesí kolem něj sdružených – hlavně nás ovšem nechala nakouknout do zákulisí právě probírané masové komunikace a částečně i publicistického stylu. Odměnou za naši pozornost nám pak byla možnost se dokonce posadit za stůl samotného strážmistra Arazíma, hrdiny legendárních Četnických humoresek.
Přesto to však nebylo jeho jméno, jež jsme ještě cestou na vlak skloňovali ve všech pádech. Působivost zážitků z vily Tugendhat zkrátka nedokázal přebít ani on.
A to už o úrovni této exkurze opravdu leccos vypovídá.
Kateřina Orságová, 7. A
