Za nehořlavým mamutem a gotikou 20. století
Bylo chladné ráno 23. října, když jsme se my, studenti kvinty, sešli namísto v teple a pohodlí své třídy v kruté ivančické zimě na vlakovém nádraží. Zpoza šátků však navzdory počasí vykukovaly jen samé usměvavé tváře, neboť dnešní fádní dějepis v lavicích jsme měli vyměnit za exkurzi do brněnského Anthroposu. Pod velením naší třídní profesorky paní Fukanové a v doprovodu hlavního organizátora pana Bezděka jsme se tedy vydali na malou polární výpravu. Během cesty vlakem jsme sbírali každý joul cenného tepla, abychom se nakonec v nezmrzlé podobě úspěšně dopravili až do pisáreckého parku před budovu Anthroposu.
V pavilonu nás kromě příjemné teploty uvítala i milá paní průvodkyně, s níž jsme během hodiny procestovali nejen celou expozici, ale hlavně miliony let úžasné historie člověka. Svou expedici jsme začali v džungli pozorujíce současné lidoopy, od nich jsme se přesunuli v čase i prostoru na africké savany před pěti miliony let, abychom zde mohli spatřit skupinu hodujících australopitheců. Poté jsme se vypravili k samotným zástupcům rodu Homo – ve svých přístřešcích nás uvítali lidé zruční, vzpřímení i moudří a u každého z nich jsme mohli obdivovat loveckou techniku, zručnost ve výrobě nejrůznějších nástrojů, a dokonce i kulturu a umění.
Kromě zvířat prohánějících se po stěnách jako v pravěkých jeskyních jsme však měli tu čest se osobně setkat i s některými téměř skutečnými tvory, kterým samozřejmě vévodil hrdý symbol tohoto pavilonu, obrovský mamut srstnatý. Pod ním jsme si vyslechli snad nejzábavnější část výkladu, přestože se netýkala ani tak mamutů obecně jako právě jeho – avšak určitě uznáte, že ne každého umělého mamuta pořizovala na své náklady Česká televize a že rozhodně neexistuje příliš exponátů, které by měly pro případ filmování zmíněnou společností nehořlavý postřik.
Prohlídka Anthroposu nám vskutku učarovala a zpět do sychravého dopoledne jsme se vraceli jen velmi neochotně – a to nejen kvůli drastickému teplotnímu šoku. Čekala nás však ještě prohlídka jiné brněnské zajímavosti – samotné dominanty města, katedrály svatého Petra a Pavla. Kromě střípků ze životů světců a z historie křesťanství na Moravě jsme se dozvěděli i několik opravdových architektonických perliček – například že na první pohled ryze gotická stavba si prošla rozsáhlými přestavbami, přičemž poslední z nich proběhla až ve 20. století v novogotickém stylu, ovšem uvnitř je katedrála vyzdobena prvky barokními.
Naši prohlídku však trochu předčasně ukončilo symbolické houkání vlaku. Z větrného Petrova jsme tedy sešli zpět na vlakové nádraží a zanedlouho už jsme všichni pohromadě seděli v jednom z vagónů – stále mírně omrzlí, ale nadmíru spokojení. Exkurze se totiž nám všem bezvýhradně líbila. Tedy až na jeden detail… tu hroznou zimu!
Kateřina Orságová, 5.A
