Dědečkovy marionety

„Víš, to se v životě stává, Bet,“ konejšila ji maminka a oběma rukama ji objala. „Dědeček už byl příliš starý.“

Ale Bety ji nemohla dál poslouchat. Vytrhla se jí a utíkala nahoru do babiččiny ložnice. Chtěla babičku obejmout, jenže tu nebyla.

Bety odhrnula záclonu a pohlédla z okna. Venku už stálo auto, kolem něj asi pět lidí, máma s tátou, teta, babiččina sestra… Všichni byli oblečeni ve smutečním, táta v černém obleku a maminka měla černý svetr a dlouhou černou sukni. Na hlavě měla malý klobouček a v ruce kapesník.

Bety nevěděla, co dělat. Má jít dolů? Tam za nimi? Pořád nechápala, co se okolo ní děje…

Nakonec vyběhla z ložnice a utíkala dolů do kuchyně. Ve dveřích se ale zarazila. Seděla tam babička, byla zády k ní a hleděla kamsi před sebe.

„Babi,“ vydechla Bety, ale babička nereagovala. Bet ustoupila o kousek dál.

„Už musíme jet, Aleno,“ uslyšela za sebou tatínkův hlas. Babička se pomalu zvedala ze židle.

Ale ještě než odešla, obrátila se k Bety.

„Oběma nám bude dědeček moc chybět…“ řekla a utřela si slzu. „Musíš tu teď chvíli vydržet sama, za chvíli jsme zpátky.“

„Babi,“ špitla potichu Bet, ale nikdo ji už neslyšel. Všichni postupně nasedli do auta a odjeli. Bety se za nimi ještě chvíli dívala. Potom se šla sama posadit do kuchyně.

A seděla tu celé hodiny. Byl už skoro večer, ale nikdo se stále nevracel. Minuty se vlekly a Bety začínala být zima.

Vzpomínala na dědečka. Na svoje dětství, které s ním skoro celé prožila. A bylo jí čím dál tím hůř a hůř, protože věděla, že tohle už se nikdy nevrátí… Kde jsou ty časy, kdy si s ní dědeček každý den hrával… Hráli si s plyšovými medvědy, s panenkami, hráli dokonce i domino nebo jen tak stavěli domečky z kostek, ale nejkrásnější ze všech dědečkových hraček byly vyřezávané marionety. Nádherné velké loutky. Často jí s nimi hrával divadlo. Kdepak je jim dneska konec…

Bety se podívala z okna. Byl už večer, venku byla tma a všude kolem zvláštní ticho. Rodiče ani babička se ještě pořád nevraceli.

Dědečku, šeptala Bet do ticha. Co já bych dala za to, abys tu teď byl se mnou a hrál mi loutkové divadlo… Tak, jak to umíš jedině ty. Jenže ty už se mi nevrátíš. A tvoje loutky? Ty už nikdy nenajdu… Anebo že by snad tady ještě někde byly? Všechny staré věci přece babička odnášela na půdu. Mohly by tam být? Nebo už jsou dávno ztracené?

Bet se pomalu zvedla a vyšla do patra. Z konce chodby na půdu vedl dlouhý dřevěný žebřík. Sebrala všechnu odvahu a chytila se první šprušle. Žebřík mírně zavrzal a Bety se trošku lekla. Ale neodradilo ji to. Opatrně lezla dál a dál, až nakonec mohla otevřít dvířka a vylézt na půdu. Byla tu taková tma, že neviděla vůbec nic. Začínala mít strach, ale nepohnula se z místa. Pomalu se rozhlížela okolo sebe.

A najednou zničehonic se dveře prudce zabouchly. Bety sebou úlekem trhla a zůstala stát na místě. Všude byla tma a ticho. Neviděla na krok, dokonce ani kde přesně právě stojí. Protřela si oči. Ze střešního okna sem doléhal tenký paprsek měsíčního svitu, který ji pomáhal rozpoznávat věci okolo sebe.