Jak moc si můžeme nerozumět aneb Moraváci versus Češi

Gymnázium Jana Blahoslava v Ivančicích, Lány 2,
664 91 Ivančice

Je zajímavé, že i v rámci jednoho jazyka mají lidé občas problém se domluvit. Člověk z Moravy, který byl v Čechách a v obchodě poprosil o „jedno fruko“, pravděpodobně již pochopil, o čem mluvím. Každý ví, že existují nářečí a nadnářeční celky a takové podobné věci, ale nikdy nás v běžném životě ani nenapadne, že člověk ze stejné země by nám mohl „nerozumět“.

To se týká asi všech rodilých „Moraváků“. Já kupříkladu pravidelně jezdím na tábor do jižních Čech do Soběnova, a tam jsem se poprvé dostala do styku s „opravdovou“ češtinou, jak ji popisují slovníky a učebnice. Tak například taková základní věc jako světlo. Večer v chatce někdo zhasl světlo, aniž by nás jakkoli předem varoval, a já jsem zůstala stát uprostřed místnosti s kartáčkem na zuby v ruce a ve strachu, že v té tmě o něco zakopnu, jsem vykřikla: „Rožněte prosím vás někdo!“, ale místo opět rozsvíceného světla se jen ozvalo: „A co máme podle tebe rožnit?“, takže mi nezbylo než se smíchem vysvětlit, že jsem žádala o rozsvícení světla. Nebo při pochodu na silnici rozpařené sluncem, kdy už má člověk propocené tričko a v dohledu není žádný studený „krigl brči“ (taky velmi hezký název pro půllitr limonády) a někdo vysloví: „Ježíši, ta zoncna rompluje …“, tak na něj méně poučení Češi budou zírat jako na spadlého z Marsu.

Zajímavá však byla i zábava dvou děvčat, která jen tak z legace zkusila vymyslet, kolik slov jsme schopni říct s koncovkou a. Moc jim to nešlo. Podařilo se jim vymyslet jen slova: „silnica, ulica, popelnica, sklenica“… Nebo jednou dokonce proběhla sázka, kdo dokáže vymyslet více slov, která ten druhý nezná. S kamarádkou jsme „hodily myslivnu“ a zvítězily jsme na celé čáře. Našim protějškům se podařilo vymyslet jen jiný název pro párek v rohlíku – pikador. Co mě už fakt dopálilo, bylo, že jsem u oběda dostala jen jednu naběračku polévky, protože jsem ze zvyku řekla: „Tři šufánky prosím.“

Je až s podivem, do jaké míry si můžeme „nerozumět“. O tom mi dala za pravdu celkem běžná slova, jako jsou „hopskulka, šóší, hicna“ anebo dokonce takový „sic“ na kole. I s docela obyčejnou šalinou na vás mohou spočinout nevěřící pohledy místních, pokud vás někdo uslyší na náměstí v Českých Budějovicích říkat: „Myslíš, že tady maj šaliny?“ „Sim tě, vidíš tady snad ňáký glajze?“

Výčtem věcí a situací, při kterých se lidem zvedají koutky úst do úsměvu vzniklých jen díky střetu dvou jazykových forem, bychom tu mohli jistě pokračovat do nekonečna. Stačí se jen podívat na otevřený 1. internetový moravsko – český slovník a lidem se zatají dech. Chtěla bych jen uvést z úvodní stránky kousek textu, který vysvětluje, proč tento slovník vznikl:

  1. „Moravák“ musí neustále vysvětlovat, co co znamená.
  2. „Čecháček“ se stále rozčiluje, že něčemu nerozumí.
  3. „Čecháček“ radši neposlouchá.
  4. „Čecháček“ zdrhne.
  5. Někteří jedinci neustále opravují „Moraváka“, i když je to úplně zbytečné.

Když se podívám na rozsah tohoto slovníku, tak mi přijde dost podivné, že se vůbec my, český národ, domluvíme. A když se mnohdy nedomluvíme ani my, občané jedné republiky a uživatelé jednoho jazyka, jak se pak chce domluvit celá Evropa?

Lucie Kadlecová, kvinta A