Hlavní nabídka

Jak se na gymplu rodily Dalskabáty

Tak už to zase vypuklo! Je počátek prosince 2008 a my, členové dramatického kroužku při ivančickém gymnáziu, jsme se „vytasili“ s dalším představením.

Je to česká klasika: komedie Jana Drdy Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert. Za sedmiletou existenci „dramaťáku“ je to čtvrtý větší kus. Někdo si možná řekne: teprve čtvrtý? Ale já vím, že je to spíše tak, že UŽ(!!!) čtvrtý. Proč? Inu proto, že se scházíme jedenkrát týdně (v pátek odpoledne) a pracujeme asi tak hodinu a půl. A neděláme pouze divadlo, jsme totiž spíše zaměřeni na dramatiku, což je něco úplně jiného než hraní pro lidi. Jednou za čas si ale něco vybereme a začne se nacvičovat. Ale práce v takových časových podmínkách jde opravdu pomalu. Myslím si však, že si nikdo z nás nestěžuje. Ti, kteří nevydrží, prostě odpadnou a nahradí je jiní nadšenci.

Tentokrát jsme si ukousli pořádné sousto a dalo to také velký kus práce. Když jsem přišla s nápadem hrát Dalskabáty (mimochodem nebyl můj, ale mé dcery Veroniky) a nabídla kolektivu tuhle možnost, všichni nadšeně souhlasili. Ale to chudáci nevěděli, co je všechno čeká. My si totiž musíme všechno udělat sami, včetně návrhu scény, výroby kulis, sehnání rekvizit a kostýmů. Výrobě kulis jsme dobrovolně někteří věnovali skoro týden z prázdnin. Venku pražilo slunce a hrstka vytrvalců lezla ve škole v suterénu před hudebnou po kolenou a vytvářela peklo, kovárnu, faru i světničku. Ale zato jsme na své výrobky patřičně hrdí. Také hudbu máme původní, tu zkomponovala Veronika Šotová. Texty k písním jsou moje.

Tahle komedie má osm obrazů, čtyři scény, které se po každém obrazu musí přeměnit. Časově je poměrně náročná, trvá zhruba dvě a čtvrt hodiny. Je to taková „kecací hra“, tedy plná textů a replik, které se herci museli dobře naučit. Jako vždy i tentokrát právě to byl největší oříšek. Já, coby vedoucí dramaťáku, jsem docela klidná a vlídná osoba, ale v roli režisérky se často měním na řvoucí saň, která používá zhusta rozkazovací věty asi tohoto typu: „Texty! Zpaměti! Jak to, že to neumíš?! Nečti to! Hrej! Polož se do toho! Nahlas! Mluv pomaleji! Nepolykej ty koncovky! …“ Často jsem si uvědomila, že na ty chudáky študáky řvu jako kaprál na Švejka (ono to vůbec hodně připomínalo švejkoviny), ale kupodivu až na jednoho všichni vydrželi a letos v září přišli dokonce i noví zájemci! Na všechny se dostalo, všichni se nějak v představení uplatnili.

Soubor má nyní dvacet dva členů, což už je docela úctyhodné číslo. Ne všichni jsou studenty gymnázia, jeden hrdina k nám přišel ze středního odborného učiliště a jedna dívka už studuje vysokou školu. Ale parta se zde vytvořila úžasná.

Premiéra byla naplánována na 2. prosince 2008 v kině Réna. Povedlo se, i když nervozita námi lomcovala pořádně! Ještě nás čeká několik repríz, moc se na ně těšíme.

Když jsme dva dny po představení probírali své zážitky a dojmy (odborně se tomu říká reflexe a je to z psychologického hlediska opravdu velice důležitá část tvůrčího procesu), připadalo mi, že si to všechno herci užívali snad více nežli diváci. Skoro dvě hodiny v kuse jsme diskutovali, vzpomínali a chechtali se tomu, co jsme to vlastně vyváděli. To se potom krásně dobíjejí baterky!