Aktuality školního roku 2008/2009

V sobotu 16. května vyvrcholily oslavy 90. výročí založení Gymnázia Jana Blahoslava v Ivančicích.

V pátek 15. května se studenti sešli na svém Majálesu. Tentokrát počasí moc nepřálo, a proto se maturitní ročníky se svým programem uchýlily do jídelny škol. Ani trochu stísněné prostory nebránily studentské recesi, zpěvu, smíchu a veselí. Studenti 4.C a 8.A tak po svém poděkovali svým vyučujícím, rozloučili se s nimi, s kamarády i se školou. A protože se naštěstí počasí umoudřilo, vydali se v majálesovém průvodu, bohatě lemovaném diváky, od školy k pomníku Jana Blahoslava, aby uctili jeho památku. Průvod byl již tradičně velmi pestrý, jednotlivé třídy si i letos daly na svých kostýmech záležet, a tak jsme mohli vidět pochodující sirky, účastníky narozeninové oslavy, smajlíky, sportovce a další. Samozřejmě nechybělo čelo průvodu s dechovým orchestrem mladých – Bobrava a mažoretkami, které dostaly k výročí školy dárek, nové oblečky. Po průvodu zahrály na nádvoří radnice studentské kapely.

Zástupci vedení školy navštívili s kytičkou a upomínkovými dárky nejstarší absolventku školy – paní Marii Pospíšilovou (absolvovala v roce 1927) a paní profesorku Annu Fediovičovou – Nováčkovou, aby jim předali kytičku, pamětní list, výroční almanach a drobné upomínky na 90. výročí založení školy a popřáli jim hodně zdraví do dalších let. Položili i vzpomínkovou kytici na hrob bývalého ředitele školy doc. RNDr. Václava Kudláčka na ivančickém hřbitově.

A pak se škola připravovala na svůj velký den. Poslední úpravy – a v sobotu 16. května se v 9 hodin otevřely dveře všem zájemcům o prohlídku školy. Co bylo k vidění? Vybavení odborných učeben včetně historických i nových pomůcek, výstavky učebnic apod. Jednotlivé třídy seznámily příchozí se svým životem ve škole i mimo ni nástěnkami a panely v kmenových učebnách. Bylo připraveno několik výstavek věnovaných projektovému vyučování, programu EU Comenius, dalším mezinárodním kontaktům, úspěchům školy apod. V 10 hodin se konala vernisáž literární a výtvarné soutěže Škola a já, která byla k výročí vyhlášena. Zde byli oceněni nejúspěšnější autoři uměleckých dílek. Po poledni se sešli bývalí i současní pedagogičtí pracovníci na společném posezení, ředitel školy RNDr. Antonín Šerý přivítal významné hosty a provedl je školou. O Den otevřených dveří byl velký zájem. Školu navštívilo na tři sta absolventů, ale i zájemců o studium a dalších hostů.

Na slavnostním veřejném zasedání, které se konalo v 16 hodin v kině Réna, byli přivítáni čestní hosté: člen Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a starosta města Ivančice MUDr. Vojtěch Adam, člen Senátu Parlamentu ČR MUDr. Tomáš Julínek a tajemník Městského úřadu města Ivančice magistr Jiří Vařejka, kteří ve svých projevech vyjádřili především podporu škole. Byl promítnut film o Gymnáziu Jana Blahoslava, jenž pro tento účel natočila Televize Ivančice. Potlesk sklidilo i vystoupení aerobiku a dramatického kroužku. Večer po 17. hodině se absolventi sešli v prostorách Besedního domu, aby společně zavzpomínali na léta prožitá ve školních lavicích v Ivančicích.

Milena Špiříková

1. Lukáši, máš za sebou 2 měsíce vysokoškolského studia. Jaký je rozdíl oproti gymnáziu? Začátky jsou obvykle těžké.

Rozdíl je hlavně v přístupu ze strany pedagogů, na gymplu se všichni o nás starali, na vysoké se k nám chovají jako k dospělým. Co se týká učení, jsem dobře připravený v matice i fyzice, jsou to tady samé derivace, integrování, maticový počet. Moc mě nebaví programování. Dobré je, že tady mám spolužáka, který je také v Projektu Bakalář.

2. Vraťme se k tomu, co předcházelo. Jak to u Tebe bylo s rozhodováním, na kterou vysokou? Jak ses dostal do Projektu Bakalář?

V rozhodování mě dost ovlivnil náš třídní (R. Dubčák), který mě učil matiku a fyziku. Směroval nás na technické obory. Sám jsem si také vyhledal informace o uplatnění absolventů vysokých škol na trhu práce a neváhal jsem s VUT. O Projektu Bakalář jsem se dověděl ve škole od výchovné poradkyně a poté na besedě se zástupcem JE Dukovany. Přihlásil jsem se na testování a podařilo se.

3. Co Tě zaujalo při návštěvě elektrárny?

V elektrárně jsme byli v únoru (v podstatě po úspěšném psychologickém testování). Mohli jsme si vzít s sebou rodiče. Dostali jsme se na trenažér, kde jsme si mohli zkusit práci operátora. Potom jsme viděli operátory při jejich obvyklé činnosti. Dostali jsme všechny informace, zaujalo mě i to, že je možné dálkové magisterské studium, i když se jedná o Projekt Bakalář (tříleté bakalářské studium).

4. Jakou podporu ze strany elektrárny máš?

Mám podporu finanční a také studijní, např. při tvorbě bakalářské práce.

5. Co bys poradil těm studentům, kteří se přihlásili na psychologické testy letos?

Hlavně aby jeli na testy odpočati. Naučit se nic nedá. Je potřeba odpovídat pravdivě, protože testy jsou sestaveny tak, že lhaní neprojde.

6. Lukáši, doufám, že se ve škole uvidíme, řekněme po prváku, a podělíš se s námi o své další zkušenosti z Projektu Bakalář. Věřím, že ses dobře rozhodl. Děkuji za rozhovor.

Tak už to zase vypuklo! Je počátek prosince 2008 a my, členové dramatického kroužku při ivančickém gymnáziu, jsme se „vytasili“ s dalším představením.

Je to česká klasika: komedie Jana Drdy Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert. Za sedmiletou existenci „dramaťáku“ je to čtvrtý větší kus. Někdo si možná řekne: teprve čtvrtý? Ale já vím, že je to spíše tak, že UŽ(!!!) čtvrtý. Proč? Inu proto, že se scházíme jedenkrát týdně (v pátek odpoledne) a pracujeme asi tak hodinu a půl. A neděláme pouze divadlo, jsme totiž spíše zaměřeni na dramatiku, což je něco úplně jiného než hraní pro lidi. Jednou za čas si ale něco vybereme a začne se nacvičovat. Ale práce v takových časových podmínkách jde opravdu pomalu. Myslím si však, že si nikdo z nás nestěžuje. Ti, kteří nevydrží, prostě odpadnou a nahradí je jiní nadšenci.

Tentokrát jsme si ukousli pořádné sousto a dalo to také velký kus práce. Když jsem přišla s nápadem hrát Dalskabáty (mimochodem nebyl můj, ale mé dcery Veroniky) a nabídla kolektivu tuhle možnost, všichni nadšeně souhlasili. Ale to chudáci nevěděli, co je všechno čeká. My si totiž musíme všechno udělat sami, včetně návrhu scény, výroby kulis, sehnání rekvizit a kostýmů. Výrobě kulis jsme dobrovolně někteří věnovali skoro týden z prázdnin. Venku pražilo slunce a hrstka vytrvalců lezla ve škole v suterénu před hudebnou po kolenou a vytvářela peklo, kovárnu, faru i světničku. Ale zato jsme na své výrobky patřičně hrdí. Také hudbu máme původní, tu zkomponovala Veronika Šotová. Texty k písním jsou moje.

Tahle komedie má osm obrazů, čtyři scény, které se po každém obrazu musí přeměnit. Časově je poměrně náročná, trvá zhruba dvě a čtvrt hodiny. Je to taková „kecací hra“, tedy plná textů a replik, které se herci museli dobře naučit. Jako vždy i tentokrát právě to byl největší oříšek. Já, coby vedoucí dramaťáku, jsem docela klidná a vlídná osoba, ale v roli režisérky se často měním na řvoucí saň, která používá zhusta rozkazovací věty asi tohoto typu: „Texty! Zpaměti! Jak to, že to neumíš?! Nečti to! Hrej! Polož se do toho! Nahlas! Mluv pomaleji! Nepolykej ty koncovky! …“ Často jsem si uvědomila, že na ty chudáky študáky řvu jako kaprál na Švejka (ono to vůbec hodně připomínalo švejkoviny), ale kupodivu až na jednoho všichni vydrželi a letos v září přišli dokonce i noví zájemci! Na všechny se dostalo, všichni se nějak v představení uplatnili.

Soubor má nyní dvacet dva členů, což už je docela úctyhodné číslo. Ne všichni jsou studenty gymnázia, jeden hrdina k nám přišel ze středního odborného učiliště a jedna dívka už studuje vysokou školu. Ale parta se zde vytvořila úžasná.

Premiéra byla naplánována na 2. prosince 2008 v kině Réna. Povedlo se, i když nervozita námi lomcovala pořádně! Ještě nás čeká několik repríz, moc se na ně těšíme.

Když jsme dva dny po představení probírali své zážitky a dojmy (odborně se tomu říká reflexe a je to z psychologického hlediska opravdu velice důležitá část tvůrčího procesu), připadalo mi, že si to všechno herci užívali snad více nežli diváci. Skoro dvě hodiny v kuse jsme diskutovali, vzpomínali a chechtali se tomu, co jsme to vlastně vyváděli. To se potom krásně dobíjejí baterky!

Takže si jako vždy po zdařilém díle říkám: ta dřina nám všem určitě stojí za to!!!

Miroslava Šotová
vedoucí dramatického kroužku při GJB Ivančice

Každý jistě rád zavzpomíná na čas prázdnin, kdy může putovat po různých hradech a zámcích. V každé komnatě čeká nějaké překvapení, každá má svou atmosféru a příběh velkých vítězství a zklamání.

V jakýsi podobný hrad plný turistů se proměnilo dne 15.12.2008 naše gymnázium. Nám, pomalu vysloužilým bojovníkům, se čas strávený za bezpečnými hradbami pomalu krátí, a tak jsme se ujali úkolu nalákat sem následovníky, kteří by po nás převzali žezlo.

Od rána bylo na chodbách živo – počínaje sklepením, kde nastávající posily našich řad mohly shlédnout například téměř alchymistickou dílnu s novou interaktivní tabulí (kterých nám na hradě od loňska značně přibylo!) v učebně chemie a veškeré možnosti pořádně se vyřádit v hudební výchově- zvlášť, když zde odpoledne začal účinkovat dvorní orchestr v podobně školní rockové kapely. Kdo se dostatečně nevybil v rytmu tance, mohl navštívit zbrusu novou posilovnu s 15 zdatnými oři v podobě spinningových kol, tam už ho ta energie jistě přešla…

Komu se nechtělo pod zemí čichat výpary chemikálií, mohl se podívat, jak se u nás každý může toulat po vzdálených zemích v učebně zeměpisu nebo se vrátit v čase do jejich historie v dějepisu a třeba se inspirovat od opravdových rytířů, jak obstát v boji (a nejen na bojišti).

A stoupali jsme stále výš. Na zdech jsme pomalu míjeli fresky, které tam namalovali ti nejlepší malíři z našich řad, aby po nich zbyla na hradě nějaká stopa – my kolem těch obrazů chodíme denně, takže se nad nimi nějak nepozastavujeme, ale našim návštěvníkům připadaly obdivuhodné.

V učebnách biologie jsme se ponořili do tajů všeho, co létá, plave, leze nebo běhá kolem nás a pod námi – najednou byli všichni úplně malincí a mohli vidět ty nejmenší detaily v trvalých biologických preparátech pod mikroskopem .

Úplně jinou atmosféru měly učebny fyziky – „turistům“ to zde muselo připomínat nějakou komnatu z budoucnosti, tolik displejů, křivek, grafů a podivných předmětů! Ovšem pro některé naše zkušené „vědátory“ jsou to předměty denní potřeby.

Největší úspěch měly asi tradičně počítačové učebny, které máme na našem hradě celkem tři. V nich si mohli zájemci vyzkoušet testy Scio, to znamená zkoušky, bez jejichž úspěšného absolvování jim zůstane hrad bohužel uzavřený.

Ke zlepšení nálady po testování pomohlo vystoupání až do nejvyšší věže, kde se nachází výtvarný ateliér a kde se jistě každému líbilo prohlédnout si okolí z ptačí perspektivy. Ale protože nemůžeme být věčně s hlavou v oblacích, tak nezbývalo nic jiného, než sejít opět dolů, kde si jako na každém správném hradě mohli návštěvníci před odchodem zakoupit nějaké „suvenýry“ nebo chvíli sledovat turnaj udatných rytířů z různých ročníků ve volejbalu.

Den utekl jako voda a brány se zase na rok uzavřely. Teď už zbývá jen popřát budoucím bojovníkům, aby náš hrad pro ně nezůstal nedobytnou pevností a těm, kteří zde už svou bitvu vyhráli, aby zde měli stále co objevovat a rádi se sem vraceli…

Martina Zimmermannová
studentka 7.A